Nečekané známosti

X. kapitola

     Sherlock znaven celým dnem a hlavně ranním zážitkem se ploužil ke společenské místnosti Zmijozelu. Jen vešel přivítal ho hlas linoucí se z křesla od krbu, které bylo Sherlockovi zády.

"Sherlocku!" Mycroftova slova zněla, jakoby svého milovaného bratra neviděl půl roku. "Posaď se" poukázal na křeslo naproti němu a teatrálním úsměvem maskoval svou nazlobenost. Sherlock za sebou právě dovřel dveře, protočil oči a poslušně zamířil do křesla naproti bratrovi. Když se usadil, Mycroft nepřítomně hleděl do plamenů krbu a stále měl na tváři nacvičený úsměv. Najednou energicky otočil hlavu k Sherlockovi a u toho spráskl ruce až se tlesknutí ozvalo prázdnou místností. Zmijozelští nejsou moc přátelští tvorové, společenské místnosti ostatních kolejí jsou až do večerních hodin plné života, ta zmijozelská nikoli, všichni si raději zalezou do svých nor a věnují se svým věcem nebo svému jedinému příteli (někdy dvěma).

"Jak jsi se dnes měl?" zeptal se najednou Mycroft a Sherlockovi bylo jasné kam tím směřuje.

"Fajn, díky." zamručel Sherlock a v duchu se usmál, jak nevinně Mycroft započal onen hovor o jeho zameškané hodině.

"Fajn" zopakoval po něm Mycroft a převaloval ono slovo na jazyku. "No ještě aby ne, když sis zkrátil vyučování." náhle mu zmizel hraný úsměv z tváře a hleděl zcela vážně a přísně.

"Zabloudil jsem, vzal si mi plánek." vymyslel Sherlock argument, ale nemyslel ho tak docela vážně a ve své hlavě se zasmál svému vtípku.

"Vezmi si ho a vypadni, musím přemýšlet, jak ti tu hodinu omluvit." pronesl Mycroft a hodil po něm mapku. Ani se na něj nepodíval a dlaní si promnul čelo. Sherlock se vítězně uculil, chytil letící plánek a odporoučel se do své ložnice, kde ihned plánek zastrčil Jimovi pod polštář, kde ho našel. Škoda, že neměl možnost se s ním více seznámit, ale bude lepší, když už ho u sebe mít nebude. Příště by střetnutí Mycrofta s mapkou mohlo pro Sherlocka skončit mnohem hůře. Byl rád, že se Mycroft nevyptával, kde k plánku přišel, asi byl zaměstnaný Sherlockovou omluvenkou.

     Sherlock ulehl na postel a docela ho trápilo, že Jim vlastní takovou věc jako je mapka ukazující všechny obyvatele hradu. Dokonce i neviditelný plášť našel u Jamese, kde k takovým předmětům přišel? Když si u přemítání takových otázek Sherlock na své posteli zavřel oči, netrvalo dlouho aby usnul.

***

     Sherlock se s protažením a zívnutím probudil, zamžoural na hodiny, které ukazovali něco málo po půl deváté. Převlékl se a zamířil na snídani, kde se v devět měl sejít s Johnem.

     Po příchodu do Velké síně vyhledal pohledem Johna, který seděl u svého kolejního stolu a ještě jedl. Sherlock tedy zamířil ke stolu Zmijozelských a dal si čaj. Pohledem každou chvíli kontroloval Johna, jestli už dojedl. John se na něj sem tam také uculil.

     Jakmile se John zvedl od stolu, stál na nohou už i Sherlock, hřbetem ruky si utřel pusu od čaje a spěšně zamířil za Johnem. Před Velkou síní se pozdravili:

"Ahoj"

"Ahoj"

"Co ti včera bylo a proč jsi nebyl na první hodině?" John se koukl na mračícího se Sherlocka a tak dodal: "Nebo co jsi to říkal o první hodině?"

"Nebyl jsem tam." řekl prostě Sherlock aniž by se na Johna podíval.

"No a co to s tebou teda včera bylo?" rychlím zacupitáním John dohnal Sherlockův krok a na první hodinu už se raději nevyptával, když ale Sherlock na jeho otázku odpověděl jen povzdechnutím a stočením pohledu ke svým nohám, změnil téma: "No a co jsi tedy na dnešek vymyslel?"

"Moc mluvíš, Johne." oznámil hbitě Sherlock a zase jako s novou energií zvedl svůj pohled od podlahy a přidal do kroku. John se zastavil zamyšleně se na Sherlocka podíval a zakroutil hlavou, pak ho dohnal.

***

     Vzal za kliku oněh dveří, kde se včera první hodinu skrýval. Nahlédl dovnitř, poté otevřel dveře víc a vešel do místnosti, která vypadala přesně tak, jak ji včera opustil. Počkal až vejde i John a pak za nimi zavřel dveře. John se rozhlížel po místnosti a své rozhlížení prokládal nechápavými pohledy na Sherlocka.

"To zrcadlo Johne." napověděl mu Sherlock a potlačoval protočení očí. John se podíval na zrcadlo a pak opět na něj, jakoby pohledem říkal "No zrcadlo, a co má být?!" Sherlock po jeho pohledu opravdu oči protočil, přistoupil k Johnovi a chňapl ho za ramena, vedl ho přímo před zrcadlo, pak poodstoupil o dva kroky stranou.

"Co vidíš?" zeptal se s nedočkavou zvědavostí Sherlock. Aby se zaměstnal než si John prohlédne to, co mu zrcadlo nabídne, začal detailně prohlížet rám zrcadla a okamžitě by si nejraději dal facku.

"Neodrážím tvou tvář, ale touhy tvého srdce." přečetl potichu Sherlock nápis na horní straně rámu zrcadla "Proč jsem si toho včera nevšiml!" vynadal si nahlas Sherlock a John se na něj podíval, pak zkoukl nápis a s otázkou v očích se znovu podíval zpět na Sherlocka.

"Je to napsané pozpátku." vysvětlil Sherlock odpověď na jeho němou otázku. John se osvíceně usmál při zaujatém hledění na nápis, pak se znovu koukl do zrcadla, kde Sherlock viděl jen jeho odraz. "Co tam vidíš, Johne?" ptal se Sherlock

"Co jsi tam včera viděl ty? Že jsi kvůli tomu zmeškal celou hodinu?" popíchl ho John, ale Sherlock jen polkl a sklopil zrak, pak se ale odhodlal k odpovědi: "Jsi chytřejší než vypadáš." vrátil mu Sherlock a oba se zasmáli.

"Ne, Sherlocku, vážně - co jsi tam včera viděl?"

"Nejraději bych tu pak nebyl, věř mi." odpověděl Sherlock vyhýbavě. John se na něj soucitně podíval a dál už nevyzvídal Sherlockovu největší touhu. "Takže to ukazuje touhy mého srdce?" zeptal se John ještě na ujištěnou.

"Hmm" zamručel souhlasně Sherlock a bokem si stoupl Johnovi za záda a přes Johna hleděl do zrcadla, když se mu ukázalo to samé, co včera podíval se na špičky svých bot a smířeně si povzdechl. John ucítil jeho povzdechnutí za svým krkem a otočil se na něj, chytil ho povzbudivě za rameno: "Ať už v tom zrcadle vidíš cokoli, je to touha tvého srdce, nemůže to být tak špatné." povzbudivě se na něj usmál a Sherlock se mu vděčně podíval do očí.

     Najednou se ozvaly dveře a známé kroky. Překvapené hvízdnutí a pak už jen: "Pardon, že ruším hoši... ale zajímalo mě, co tu máte tak zajímavého." vysvětlil James svou přítomnost a přistoupil k nim blíže.

"Jak můžeš vědět, že tu jsme?" zeptal se ho John trochu výsměšně a pustil Sherlockovo rameno. Jim jen zamával zažloutlým pergamenem před sebou. John nechápal.

"Kam to zmizelo?" vystřelil otázku Sherlock.

"Má to svůj spouštěč a svůj vypínač, třeba by jsi na to také přišel, kdyby ti to bratr nezabavil." vysmál James Sherlocka, kterému to zapnulo v hlavě všechny obrátky. "Víš, že má tvůj bráška holku? A asi by byl právě s ní, kdyby v ředitelně neřešil tvou zmeškanou hodinu. Jsem si včera říkal, kde můžeš být?" pak James stočil pohled na zmateného Johna: "Mycroft chodí s tvojí kamarádkou, Molly. Kamarádíš se s ní ne?" to Johnovi ze zmatenosti moc nepomohlo, ba naopak, ponořilo ho to ještě hlouběji.

     James udělal několik kroků k nim "Pokud dovolíte..." a naznačil, že by se rád podíval do zrcadla. "Páni! Hele, to jsem já. No téda!" maniakálním úsměvem sděloval své nadšení. Sherlock s Johnem, kteří se stáhli o několik kroků se na sebe podívali, John stále zmateně a Sherlock starostlivě.

"Kde jsi k tomu plánku přišel?" odvážil se Sherlock Jima vyrušit otázkou.

"Stejně jako ty." odpověděl James, ale od pohledu do zrcadla se neodtrhl. "No nic, já půjdu" nečekaně řekl James a začal odcházet ke dveřím. "Mějte se hoši." ještě řekl než za sebou zavřel dveře.

John se nadechl, ale Sherlock ho zastavil: "Vždyť už vysvětluju!" zaklonil Sherlock hlavu.