Nečekané známosti

VII. kapitola

    "Kde máš svou pravou ruku?" zeptal se Sherlock, aby dorovnal Jamesovu převahu.

"Myslíš Irene? Sherlocku, Sherlocku, přeci víš, že to není má pravá ruka! Je prostě jen užitečná." odpověděl James a emocionální výrazy jeho projevu se střídali jako na kolotoči. Sherlock chtěl na jednu stranu z tohohle rozhovoru ven, ale hrdost mu to nedovolila a na tu druhou stranu - chtěl tento rozhovor Jamese převýšit, vyhrát tuto rádoby hádku. Spíše v hovoru ukázat, že on je tu ten, kdo má navrch, čímž si ale sám nebyl tak úplně jistý.

   Sherlock po dlouhé chvíli mlčení už prosil všechny svaté, aby ho z téhle pozice dostali, jeho výraz však zůstal netknutý. Tedy do té doby, než jeho prosby byly vyslyšeny - za Jimem se objevil Mycroft. To Sherlock jen protočil oči, prosí všechny svaté o pomoc a oni mu pošlou zrovna bratra!

"Sherlocku" zavolal si Mycroft svého mladšího brášku k sobě a přitom podezíravým pohledem skenoval Jamese. James, který byl k Mycroftovi zády zase hodil výsměšný výraz na Sherlocka, který si ale pro tentokrát jakoukoli reakci odpustil a pomalým hrdým krokem se vydal za osobou, která ho zavolala. Společně s bratrem nechávali Jamese za zády, když odcházeli od jezera zpět k hradu.

   Ze čtení venku tedy nic nebylo. Od Mycrofta si cestou na kolej vyslechl kázání o opatrnosti a nezaplétání se do nebezpečných věcí. Pak konečně už došli do společenské místnosti Zmijozelu a Sherlock se mohl stáhnout do své ložnice, kde se pokusil pokračovat ve čtení. Ovšem myšlenky mu létali úplně někde jinde.

   Rozhodl se, že za Johnem vyrazí ještě dnes večer, aby zjistil, jak na tom je a kdy přibližně se vrátí k normálnímu dennímu harmonogramu školy. Ale hlavní myšlenka, která mu hlavou poskakovala sem a tam byla ta, jestli Johnovi přizná, že na jeho zápase nebyl. Seděl nad knihou až do večera aniž by si to uvědomil a stále si při "čtení" předhazoval různé scénáře dnešního večerního hovoru s Johnem až mu řekne pravdu o jeho oddaném fanouškovství.

   Při jeho přemítání různých možností konce jeho přátelství s Johnem vešel do jejich ložnice James. Sherlock na nic nečekal, zaklapl knihu a rychlým tahem se zvedl z postele. Kniha padla na noční stolek a Sherlockovo tělo se rychlým sebejistým krokem kolem Jima vytratilo z místnosti. Sherlockova mizející záda ve dveřích ložnice ještě James obšťastnil jedním ze svých výrazů.

   Čím více se Sherlock přibližoval k ošetřovně, tím více zpomaloval. Před dveřmi se na zlomek sekundy zastavil, poté už ale vcházel dovnitř a hledal pohledem Johna, kterého našel na jeho posteli, jak se snaží dosáhnout na noční stolek pro pití. Pohotovými několika skoky byl u něj a podával mu sklenku vody.

"Děkuji, úplně mi vyschlo v krku z toho neustálého povídání." vysvětlil John a smočil rty ve sklenici vody. Sherlock na to nic neřekl jen sledoval a čekal až John dopije.

"Před chvílí odešel Greg s Mary, nepotkal jsi je?" pozvedl obočí John a podal o dost lehčí sklenku zpět Sherlockovi, který si ji od něj pohotově zval a vrátil ji na její místo na nočním stolku.

"Ne, nepotkal." odpověděl a přisunul si židli k Johnově posteli, aby se na ní následně usadil. Jakoby ho ale židle pálila, moc dlouho neposeděl a hned byl zase na nohou.

"Ne, raději postojím" zamumlal si Sherlock pro sebe. John ho trochu pobaveně pozoroval, ale nevěnoval mu zase tak velkou pozornost.

"Musím ti něco říct." najednou vychrlil Sherlock načež zavřel oči a s rukama za zády vydechl stojíc vedle Johnova lůžka.

"Vážně? A copak?" zahleděl se John na Sherlocka s upřímným zájmem. Sherlock prudce otevřel oči a nadechl se, pak se ale zarazil a půlku vdechnutého vzduchu zase z plic vyhnal.

"Je ti lépe?" zaimprovizoval Sherlock. John se pobaveně uculil, protože prokoukl, že to nebude to, co chtěl Sherlock původně říci.

"Jo, díky." špitl a pokusil se skrýt pobavení, pak zase na Sherlocka pohlédl. Ten jen souhlasně přikývl, jako by Johnovi schvaloval, že mu může být lépe.

"Johne, já....-" začal Sherlock s pohledem na podlaze.

"-nebyl jsi na tom zápase." dokončil za něj John. Sherlock udiveně zvedl hlavu. Na tohle John neměl šanci sám přijít, tak jak to, že to ví?

"Byl tu Moriarty a řekl mi to." řekl John a jakoby část strachu, který měl při jeho návštěvě se odleskla v jeho tváři i nyní. Sherlock byl zmatený, Jim s nim ani neměl pokus uzavřít obchod ohledně jeho mlčenlivosti a jen tak to Johnovi řekl. Nebo možná, že pokus měl, ale vyrušil ho Mycroft... Ovšem to to nevysvětluje, vždyť toto je obchod s trvanlivým zbožím, tak proč mu to řekl?

"Omlouvám se." sklopil hlavu Sherlock a jeho myšlenky ohledně Jamese byl ten tam. John mu pokynul na židli, aby se posadil a Sherlock tak poslušně učinil. Hned po svém usazení si opřel lokty o kolena a zajel si dlaněmi do rozcuchaných vlasů.

"Říkal jsem, že jestli tam nechceš, tak tam nemusíš." povzbudivě se na něj usmál John a položil mu ruku na rameno.

"To jsi mluvil o tréninku ne?" Sherlock zmateně zvedl hlavu.

"Sherlocku..." udělal z něj jedním slovem John hlupáčka. "Jo a vůbec - díky za vzkaz, hezky kreslíš, ale proč ježek? Ne snad, že by se mi nelíbil..." změnil obratně John téma a zároveň tak uvolnil kapacitu svého mozku - chtěl se ho na to zeptat a myslel na to tak, aby na to nezapomněl.

   Sherlock byl doteď šokován Johnovou reakcí na nepřítomnost na jeho utkání, která dopadla velmi kladně a ne katastroficky, jako v Sherlockově hlavě některá z jeho mnoha verzí. To Sherlocka povzbudilo a najednou z něj bez přemýšlení vyletěla odpověď na Johnovu otázku: "V tom lese, jak si omdlel, tvůj patron se zformuloval do ježka, takového úplně docela malého ježka." Sherlock s úsměvem vyprávěl a díval se na své dlaně. Proto také uvolněný Sherlock, ze kterého právě spadla tajemství před Johnem, si nevšiml, že se John najednou zamračil a uraženě na něj hleděl.

"Proč jsi mi to tajil?" vyštěkl John na Sherlocka a založil si ruce na prsou. Znovu zmatený Sherlock zvedl hlavu a překvapeně na Johnovu změnu emoce zíral. Zmizel mu i úsměv z tváře.

"Sherlocku! Proč jsi mi to neřekl?" naléhal John.

"Já...já nevím, Johne!" vykoktal ze sebe Sherlock a znovu sklopil zrak ke svým dlaním.

"Jaký jsi měl důvod mi tohle tajit? Já to nechápu!" rozhodil rukama John.

"Promiň a zase promiň!" postavil se Sherlock ze židle a napodobil Johnovo rozhození rukama.

"Sherlocku, já se nezlobím! Jen to nechápu. Proč?" položil si ruce podél těla na postel a daroval Sherlockovi jeden ze svých drobných úsměvů.

"Já nevím." zašeptal Sherlock a znovu se usadil na židli.

   Seděli tam několik dlouhých minut v tichosti, každý ve svých myšlenkách. Sherlock v o něco hlubších a složitějších, John si jen přemítal posledních pár dní. Poté ale znenadání vtrhla do místnosti ošetřovatelka a Sherlocka s proslovem o pozdních hodinách vypakovala. Když se Sherlock pomalu ploužil chodbami hradu do své ložnice a přemýšlel nad Jimem, došlo mu, že se ho vlastně bude moci zeptat - vždyť je přeci nucen s ním sdílet pokoj!