Nečekané známosti

VI. kapitola

 "Jsem v týmu!" přiletěl odněkud z chodby John k Sherlockovi.

"No to je parádní!" zahrál nadšení Sherlock, ale neměl nejmenší tušení o čem to John mluví. Proto po menší odmlce dodal: "A v jakém týmu?"

"Sherlocku, budu hrát famfrpál!" Johna neopouštěla radost, zato Sherlockovo udivení se stupňovalo. Opravdu by rád sdílel radost se svým kamarádem, ale neměl ani ponětí o tom jak. A tak jen dále předstíral nadšené povytažení obočí a pokyvoval hlavou. Když John na něj stále koukal pouze se zářivým úsměvem, který měla za následek jeho euforie, Sherlock se jal slova: "A jaké máš koště? Eh, je to ten sport na košťatech, že jo?" dodal nejistě zamračený. John na to jenom rozšířil úsměv a drapl ho za rukáv, aby ho odtáhl kamsi. Sherlock se div nezakuckal a snažil se svým rychlým krokem dohnat Johnovo nadšené ještě rychlejší cupitání.

   Zastavili se až u přístěnku na košťata a John vytáhl jedno z nich. "Tohle mi půjčil můj spolužák, je teď zraněný a delší dobu nebude moci létat. Jsem náhrada za něj a můžu létat na jeho koštěti." Sherlock si znalecky prohlédl koště, nějaké jeho části si osahal a s profesionálním výrazem zhodnotil: "Dobré" byla to spíše otázka než znalecký posudek, který původně zamýšlel. O košťatech neměl nejmenší znalosti a absolutně mu stačilo setkání se s hodinami létání v prvním ročníku. Byl si jistý od poslední hodiny létání, že na koště už vícekrát nevleze.

"Hraji na postu brankáře. Dnes odpoledne mám první trénink, nechtěl by jsi se přijít podívat?" Sherlock se automaticky nadechl na výmluvnou odpověď typu Mám v plánu jít do knihovny, pak si ale uvědomil, že před ním stojí John a kouká na něj těma svýma kukadlama, takže odpověď nakonec zněla: "Eh, no, jo, jasně, proč ne." překousávaně odpověděl Sherlock.

"Super! Začínáme v půl páté." zhoupl se John a odkráčel i s koštětem dříve než se Sherlock nadál. Pohlédl na své kapesní hodinky. Johnův první trénink začínal za tři hodiny.

   Sherlock po odpoledním vyučování dorazil do své ložnice, s oddechnutím položil své učebnice na stůl a rozvalil se na posteli. Pak ale jakoby mu cinklo v hlavě a hned byl zase na nohou. Popadl svůj kabát a rychlým krokem zamířil zase ven. Když dorazil k famfrpálovému hřišti, Mrzimorský tým byl shlouknutý zatím na trávníku, stihl to akorát. Posadil se na tribunu a sledoval. Netrvalo dlouho a všiml si ho John, hned mu nadšeně zamával, Sherlock nasadil rádoby milý úsměv a pokynul mu pozdrav nazpět. Johna to zřejmě uspokojilo, protože se zase s vážným výrazem profesionálního hráče otočil zpět k jejich kapitánovi a zaposlouchal se do jeho rad.

   Po několika Sherlockem prosezených chvílích se hráči konečně usadili na svá košťata a vzlétli. Sherlock byl rád za nějakou akci, ale když dva hráči prolétli kolem něho, tak se mu chtělo zakroutit hlavou, jak někdo může na něco takového vůbec dobrovolně vlézt?!

   Sherlock se opravdu snažil, už jen kvůli Johnovi, dávat pozor na to, co se děje na hřišti, ale za několik málo minut už mu pohled bloudil někde v dálkách za hřištěm, pak u hradu, u lesa, a Sherlock byl brzy myšlenkami někde úplně jinde. Probral ho z uvažování až Johnův křik. Sherlock i když měl oči stále otevřené, teprve až teď po Johnově zavolání se vrátil zpět na tribunu a uvědomil si, že je již šero. Vyhledal pohledem Johna, který stál dole na hřišti s koštětem v ruce a mával na něj, aby šel Sherlock k němu.

"Tak jak se ti to líbilo?" zeptal se John Sherlocka a očekával odpověď.

"Bylo to dobré, Johne, když trochu ještě potrénuješ, může z tebe být opravdu dobrý...eh....brankář?" snažil se Sherlock.

"Shelocku, já vím, že tě to moc nezajímá, nechci aby jsi chodil na tréninky, když tě to nebaví." najednou řekl John Sherlockovo přání. Prý že ho to moc nebaví! Jeho to vůbec nebaví! Nemá nejmenší ponětí o tom, jak se famfrpál hraje a vůbec ho to ani nezajímá. Ale John vypadal, že to pro něj hodně znamená...