Nečekané známosti

IX. kapitola

     Sherlock se ploužil po chodbě zírajíc do země. Ostatní studenti školy dobíhali na poslední chvíli do tříd na první hodiny pátečního dne. Zbývalo pár minut do zvonění, ale Sherlock ač to do učebny lektvarů byla ještě štreka nikam nespěchal. V hlavě mu probíhali různé scénáře setkání s Jimem až se začne shánět po plánku. Ve světlých chvílích se zase snažil vymyslet, jak ho od Mycrofta dostat nazpět, ale pak zase realismus v jeho hlavě mu naděje zkazil. Když se dostal do fáze "apatický k problémům" přemýšlel, co by mohl o víkendu podniknout s Johnem.

     Z přemýšlení ho vytrhlo zazvonění. Zvedl pohled od země a zjistil, že je na veliké studené chodbě úplně sám. Chtěl se znovu odporoučet do světa svých myšlenek, ale zaslechl za rohem chodby kroky, které jisto jistě patřili postaršímu člověku. Kroky se blížily a Sherlock se začal rychle rozhlížet kolem sebe, kam by se mohl před neznámým schovat. Nejpřívětivěji vypadaly dveře, které právě minul. Ohlédl se za kroky, které každou chvíli musely vyjít zpoza rohu, rychle udělal pár kroků zpět a vplul do dřevěných mohutných dveří světlé barvy. Zabouchl je za sebou a zanedlouho slyšel kroky, jak míjí dveře, na kterých je nalepený. Teď si vyčítal, že nešel na hodinu a místo toho se rozhodl toulat se po chodbách. Kdyby mu Mycroft alespoň nevzal ten plánek mohl by se nepozorovaně proplížit zpět do své ložnice. Ale takhle? Když dnes ráno zjistil kolik chodeb na hradě nezná a odkud všude může někdo vybafnout?

     Opřel se zády o ony dveře a pomalu se začal sesouvat dolu, ani nevěděl jestli úlevou či dočasným zoufalstvím. Přivřenýma očima zamžoural po místnosti a zase se rychle postavil a několikrát zamrkal, aby rozehnal případné bludy. V prázdné místnosti stálo veliké zrcadlo. Sherlock od jeho spatření vyloučil možnost, že by to bylo jen tak obyčejné zrcadlo. To by mu nevyhradili jednu celou samostatnou místnost, ale nebezpečné být asi také nemůže, když dveře nebyly zamčené.

     Pomalými kroky se zkoumavým pohledem upřeným na zrcadlo přistupoval blíže k objektu. Když v zrcadle uviděl svůj obyčejný odraz, zastavil se a zklamaně se zamračil, ale zároveň nevěřil, že by to bylo všechno, co mu zrcadlo může nabídnout a tak začal již rychlejšími kroky přistupovat ještě blíže až se zastavil úplně před zrcadlem.

     Chvíli do něj zíral s otevřenou pusou a pak celý zmatený a vylekaný začal rychle couvat. Kroutil hlavou na nesouhlas a stále couval až narazil do zdi. Jednou dlaní si přejel po obličeji a následně se předklonil a začal zhluboka dýchat. Po chvíli jako by se napomenul se znovu narovnal a sám sobě dodal odvahu, aby se znovu přiblížil. Ale ani tentokrát nebyl o moc úspěšnější. Nevydržel to ani poloviční dobu jeho předchozího pokusu a hned se zase od zrcadla odvrátil. Vypadalo to, že si každou chvílí vlepí facku na vzpamatování. Nejprve se zbrkle vydal ke dveřím, pak si ale uvědomil, že je hodina a že by hrozilo nebezpečí nachytání učitelem či jiným dospělým. Otočil se znovu na zrcadlo, ale pak se rychle odporoučel do rohu místnosti, kde se stočil do sedu tak, aby na zrcadlo neviděl. Byl zmatený, rozdýchával to, co právě viděl. Bál se toho, ale zároveň po tom toužil, což ho dovedlo k oné zmatenosti.

     Celý zbytek hodiny strávil v rohu místnosti, kolena přitažená k bradě a ruce zakrývající oči. Jakmile zazvonilo, Sherlock se bezmyšlenkovitě a sakra rychle zvedl a div z místnosti nevyběhl. Rychlými kroky se zapojil do ruchu chodby, který pro ni byl tak typický.

      Sherlock ve své doznívající zmatenosti kličkoval mezi studenty chodbou, když ho něco čaplo za rukáv. Sherlock se otočil za hlasem: "Už jsi vymyslel, co budeme dělat o víkendu?" střetl se s Johnovým úsměvem. Sherlock rychle mrkal, jak se snažil vrátit se do reality a zbavit se výjevu, který mu nabídlo zrcadlo. "Sherlocku? Stalo se něco?"

"Eh, co? Ne! Já jen, hledal jsem Mycrofta a zabloudil jsem, nevím jak si omluvím první hodinu." překroutil Sherlock události poslední hodiny, aby dal Johnovi odpověď. "Zítra v devět na snídani." ohlásil Sherlock Johnovi a vydal se na druhou stranu chodby, kde se mu před chvílí mihl Mycroft. John zůstal stát v přestávkovém shonu chodby a Sherlock mu již zmizel v davu.

"Mycrofte!" zavrčel Sherlock, když se konečně prodral k bratrovi. Ten se na něj otočil a pokusil se o milý úsměv, i když z toho vylezlo něco úplně jiného. "Vrať mi ten plánek!" Mycroft na to, ale jen povytáhl obočí. "Prosím" dodal Sherlock a snažil se, aby to znělo, co nejupřímněji.

"A na co? Myslíš si, že z toho John bude na větvi? Nemyslím si, ba naopak, podle mě tě pokárá za vlastnictví něčeho takového." Sherlock s přivřenýma očima zakňučel.

"Chci ho vrátit." řekl, ale nepodíval se při tom Mycroftovi do očí.

"Už jsem se lekl, že je tvůj." oba se pobaveně uculili a v Sherlockovi svitla naděje, že mu ho Mycroft opravdu vrátí. Proto natáhl ruku, Mycroft ji ale jen sjel pohledem a stanovil podmínku: "Buď hodný a večer ve společenské místnosti ti ho vrátím." s těmito slovy Sherlocka zanechal stát na chodbě, tak jako on před chvílí Johna.

     S neúspěchem vepsaným ve tváři se táhl ke své třídě. "Buď hodný" opakoval si v duchu Sherlock slova svého bratra. To mu měl říct na snídani než zatáhl první hodinu. Mycroft má celý den na to, aby se to dozvěděl a on se to nepochybně dozví, kor když na tom závisí vrácení plánku. Proč ho vůbec Jamesovi bral?! A pak si ho ještě ke všemu jen tak ledabyle strčí do zadní kapsy kalhot, odkud by ho mohl vytáhnout kde kdo!