Nečekané známosti

Vánoční flashback

"Ahoj, jaký byl poslední den školy v tomto roce?" oslovil John Sherlocka na chodbě.

"Ještě mám jednu odpolední hodinu." zamručel Sherlock.

"Jedeš na Vánoce domu, nebo tu budeš zůstávat?" změnil téma John.

"Zůstáváme tu, já i Mycroft. Naši jeli do Cardiffu za tetou." Sherlock mu za celý jejich hovor nevěnoval jediný pohled, stále kráčel dlouhou chodbou kupředu.

"Aha." odtušil John konec hovoru na nějakou dobu. Ale Sherlock překvapil náhlou otázkou, která se kupodivu týkala tématu: "A ty jedeš domu?"

"No ano, těším se až uvidím rodiče a sestru." rozzářil se John.

"Aha, no tak naschle v příštím roce." rozloučil se s ním Sherlock a zamířil do chodby, která vedla ke schodišti do sklepení, kde se nacházela Zmijozelská kolej.

   John chvíli překvapeně koukal za Sherlockem, ale nesnažil se ho dohnat nebo něco podobného. Měl pro něj koupený dárek, myslel si, že než zítra odjede, tak mu ho předá, popřeje krásný zbytek roku a možná, že ještě stihnou i nějaké to lehké porušení školního řádu. Ale Sherlock se s ním jen strohým pozdravem rozloučil a nevěnoval mu jediný pohled.

24. prosince

   Sherlock seděl u snídaňového stolu s šálkem čaje v ruce a užíval si to minimum lidí, které zde zůstalo. Mycroft byl na snídani již před ním, takže ani ten zde nebyl, no prostě zatím nejlepší snídaně tohoto roku! Najednou do sálu vletěla sova snesla se přímo k němu, upustila dopis, do zobáku si nabrala z jedné misky křupínky a zase odletěla. Sherlock zkoumavě přetáčel obálku v ruce a po upití z šálku čaje ji otevřel. V obálce byl na ozdobném pergamenu jen strohý vzkaz "Veselé Vánoce" a pod ním podpis Johna. Sherlocka ta dvě slova trochu zklamala, doufal od něj trochu více, ale co by čekal, když se s ním ani pořádně nerozloučil! Nyní si to trochu vyčítal, ale neuměl se loučit, a na víc, je to jen necelých čtrnáct dní.

   Po dopití šálku, ještě chvíli seděl a užíval si skoro prázdnou místnost, při tom si ještě několikrát přečetl vzkaz a prohledal obálku jestli se uvnitř nenachází něco víc. Poté již opouštěl místnost směr jeho ložnice.

***

    Na večer Sherlock bloumal po hradu. Dopoledne po snídani se byl projít venku, ale jinak byl celý den zalezlý ve své ložnici, na obědě ani na večeři nebyl, neměl hlad. Navíc slavnostní štědrovečerní večeři si klidně mohl odpustit, určitě tam byli nalezlí všichni žáci, kteří neodjeli na Vánoce domu, možná kromě Mycrofta, u toho by se ani moc nedivil, kdyby se na večeři také neukázal.

   Chodby bradavického hradu byly prázdné a chladné, nikoli se však nezdály spící, spíše tiše vyčkávající na něco dobrého. Sherlock tiše vyšel na astronomickou věž a opřel se o zábradlí na jejím kraji. Krásný chladný pohled na zimní krajinu. Studený vítr mu do obličeje zanesl pár vloček, které se snášely na zem, na tu ale už nikdy nedopadnou, když mu skončily v obličeji. Zavřel před nimi slastně oči a užíval si mrazivý závan.

   Najednou se vedle něho někdo opřel. Sherlock pomalu otevřel oči a prohlédl si osobu, která nyní s ním sdílela pohled na krajinu. Sherlocka to ani moc nepřekvapilo, ale nebyl za tu společnost šťastný. Mycroft vedle něho se nadechoval ke slovům, což Sherlocka podráždilo ještě více. Chtěl být sám a bratr mu to zkazil.

"Co tu děláš, na věž se mimo vyučování nesmí." zněla Mycroftova slova.

"Pak je mi tedy záhadou, co tu děláš ty bratře." odpověděl Sherlock.