Dramione tak trochu jinak

18. kapitola - Uklidni se

„Kde jsou?" můj hlas zněl tak vystrašeně a ochraptěle, že jsem si musela odkašlat, abych svou větu mohla říct znovu sestřičce na recepci, která si ťukala pestí do stolu vedle počítače. Vsadím se, že si chystá nějakou jízlivou poznámku.

„Kde jsou mí rodiče?" řekla jsem znovu, tentokrát hlasitěji. Svírala jsem křečovitě klíče od domu. Ani nevím, jak se mi objevily v ruce.

„Jméno?" vyštěkla na mě.

„Hermiona Grangerová," štěkla jsem taky a cítila se pro jednou trochu povýšeně. Protáhla obličej nad mým chování a začala něco ťukat do databáze. Řekla jsem si, že to je povel pro to, abych si dala odchod. Sedla jsem si proto na nejbližší židli, kterou jsem viděla a nevšímala si pohledů, které na mě upíraly také čekající lidi.

Mimo to, že jsem musela vypadat nervózně a bledá, tak jsem měla místo vlasů vrabčí hnízdo a oblečení pokrčené. Od své cesty letadlem jsem se nepřeslekla a musela jsem vypadat jako ze seriálu the Walking Death.

„Slečno, můžete jít do pokoje číslo třináct," ukázala ta protivná sestřička a já se rychlostí blesku zvedla a podle ruky, kterou ukazovala sestřička, jsem se vydala dlouhou chotbou a snažila jsem se nemyslet, že bych tu něměla vůbec být. Tohle se vůbec nemělo stát.

Jakmile jsem váhavě otevřela dveře, všechno napětí mě opustilo a vystřídaly jej slzy, které se mi spusily po tváři. Ani nevím, kolikrát už jsem za posledních dvanáct hodin brečela.

„Holčičko," zašeptal můj táta, když jsem se mu vrhla do náruče. Slyšela jsem, že sykl bolestí, ale když jsem se na něj chtěla podívat z dálky a zkontrolovat způsobené škody, tak mě přilnul ještě víc k sobě a nechtěl mě pustit. Cítila jsem jeho vřelé objetí a nemohla uvěřit, že je všechno v pořádku.

„Musíme se vzchopit," zašeptal můj táta a já věděla, že má slzy v očích stejně jako já. Povolil stisk a já jsem ho uchopila za ruce, abych se na něj mohla podívat z větší dálky.

„Jste v pořádku? Na jakém pokoji je mamka?" Smutný úsměv na otcově tvářil vystřídal neskrývaný smutek.

Ne, ne. Tati? Co mi tím obličejem chceš říct?

„Hermi, je mi to tak líto," zašeptal a já viděla další slzy, které se mu hrnuly z očí. Cítila jsem, že se mu začaly třást ruce, kterými mě svýral a já jeho ruce pustila. Objala jsem si holé paže, zarila do nich nehty, dokud jsem necítila krev a nechala si spadnout vlasy do tváře.

„Maminka... seděla na sedadle spolujezdce... Byl to předem prohraný boj," zašeptal. Nikdy jsem ho takhle neslyšela mluvit. S takovým smutkem, s takovou něhou.

Vyšel ze mě jakýsi zoufalý vzlyk. Začala jsem brečet, ale i silné paže mého otce, které mě zase přilnuly do objetí, mi nedodaly tu útěchu, kterou jsem si tak přála.

Draco, kéž by jsi byl tady.

Nevěřila jsem, jak dlouho jsme tam jen tak v objetí seděli a probrečeli. Táta mě pořád hladil po vlasech. Společně jsme si dodávali sílu, kterou jsem potřebovala ze všeho nejvíce. Jakmile jsem spatřila, kolik času uplynulo od doby, co jsem ho navštívila, tak jsem zvedla hlavu a zoufale si utřela tvář plnou od slz. Cítila jsem, že mám opuchlé tváře a táta na tom nevypadal o moc lépe.

„Jak..." selhal mi hlas. Znovu se mi mlžil pohled.

Ne, tohle už nemůžeš dělat.

„Jak se to stalo?"

„Řídil jsem já. Museli jsme něco zařídit." zavrtěl hlavou a já znovu spatřila slzy v jeho očích.