Dramione tak trochu jinak

20. kapitola - Nesnáším večírky

Ale vážně. Tímto heslem jsem se řídila až doposud. Vždy jsem měla pocit, že jsou jen pro lidi, kteří mají místo hlavu možná tak jednu velkou kapustu a nemají ponětí o estetickém chování, které na večírcích... mno, bývá trochu opomíjeno.

Z druhé strany těch, kteří vymetali jeden večírek na druhých, byla slova opačného významu, či -li: Ti, co na večírky nechodí, neví o co přichází... Večírky jsou nejlepším způsobem, jak potkat super lidi... a bla, bla, bla. Věřte nebo ne, nad těmito klišé řečmi jsem jen mávala rukou.

Až dokud, jak už to bývá, jsem nebyla pozvaná na večírek rodiny Weasleyových, jejichž potomstvo bylo dá se říci početné a byla jsem přinucena alespoň předstírat, že se zúčastním. Kdyby jste měli na výběr mezi večerem s knihou v ruce a horkým kakaem a večerem tance, hudby, alkoholu, příliš lidí a zase alkoholu, co by jste si vybrali? Věřte, že ráno jsem byla ještě přesvědčena o tom prvním.

„Viděl jsi mě někdy na nějakém večírku?" Zeptala jsem se a zběsile lomcovala skříňkou, která už poněkolikáté nechtěla spolupracovat. Tiše jsem zavrčela. Někdo by ten krám měl konečně vyměnit.

Zaslechla jsem váhavé nadechnutí a potom rezignované vydechnutí:

„Ne, neviděl. Ale věř mi, tahle party bude jiná." Přesunul se ze své pozice tázajícího se kamaráda na pozici škemrajícího chudáka, tím, že mě přinutil se mu podívat do očí, když se opřel o skříňku vedle té mojí. Konečně jsem tu svoji zabouchla a stiskla rty.

„Co mám udělat, abys mi dal chvíli pokoj?" Zeptala jsem se s přehnanou sladkostí v hlase.

„Říct, že přijdeš?"

„Jasně... Leda ve s..." Zarazila jsem se a popřemýšlela. Můžu mu dát domněnku, že přijdu, řeknu mu, že přijdu, ale nepřijdu. Přinutil mě se zavázat slibem? Ne. Ha! Někdy nad svou vynalézavostí žasnu.

„Vlastně. Máš pravdu, třeba to opravdu nebude tak špatné. Tvou pozvánku přijímám." Nadzvedla jsem obočí a čekala na jeho přehnanou reakci, která se dostavila jen o setinu sekundy později.

„Super! Takže přijdeš?" Ach. Jak mu ty oči chudákovi zazářily. I kdyby došla, pes po ní ani neštěkne. Ani Ron, přesvědčovala se v duchu. Ano, ani Ron. Domlouvala si a snažila se nepředstavovat si jiné jméno.

Jen jsem se tajemně usmála a hbitě odkráčela. Už jen samotné pomyšlení na to, co bych tam večer dělala, mě nutilo zakroutit hlavou a přemýšlet nad dnešní generací, která vyhledává zábavu a potěšení úplně za nemožných okolností na nemožných místech.

Hned za rohem, kde byly schody do prvního patra jsem se málem srazila s první osobou, která právě naopak šla ze schodů dolů a mířila si to nejspíše ke skříňkám. Ani mě nepřekvapovalo, že to byl Draco Malfoy. Už i to jméno ve mně vzbuzovalo všemožné pocity, od znechucení, po tajemné zvědavosti, která mě přinutila se ještě na něj otočit, když jsem tempo ještě zrychlila. Poté, co jsem uviděla, že se otočil také, tak jsem se pokárala za svou neukázněnost a zamračila se. Výsledek vypadal tak, že jsem ho obviňovala za vůbec zkřížení si cesty se mnou.

Bylo to už... ani jsem si nevzpomínala, jak dlouhou dobu jsme byli v vzájemné mlčenlivosti. Nepromluvili jsme na sebe nic. Ani nebyla možnost. Když jsem měla velmi slabé chvilky, kdy stál sám u skříněk a tak jsem se rozhodla donutit se říct alespoň půl slova, aby tak mohl vědět, že ho ze svého života nechci vymazat úplně, hned záhy se vedle objevilo poletující exploze rudých vlasů, své plány jsem velmi rychle v hlavě přepočítala znovu. Měla jsem za to, že ti dva spolu mají to, co mezi nimi mělo být nejspíš dávno. A já jsem to akceptovala. Akceptovala, ale nechápala to, nerozuměla tomu a hlavně se mi to vnitřně nelíbilo.