Dramione tak trochu jinak

16. kapitola - Nevinný večírek

Dřív, než se do mě snad někdo pustí, že tak dlouho nebyla ani jedna kapitola, bych chtěla objasnit ctěnou situaci. Prožívala jsem jakousi dobu bez inspirace. Vím, že to bude znít jako každá jiná výhovorka, ale opravdu toho bylo dost ve škole. Každý týden snad každý den písemka a mé učení průběžně se stalo učením den před písemkou, což není překvapením :D

Doufám ale, že si kapitolu užijete. Taky bych ráda slyšela váš názor a kritiku. :)

Opilost není nic jiného než dobrovolné šílenství. - Lucius Annaeus Seneca

„Proč se tak usmíváš?" ozval se mi u ucha hlas já cukla hlavou, čímž jsem do toho jedince trochu narazila čelem.

„Au," zastěžoval si Draco, ale pohrával mu na tváři úsměv.

„Ehm, promiň. Ale není to super, takové teplo, škola je hrozně daleko a my si můžeme užívat?" zeptala jsem se a snažila se nevnímat, když si rukou přejížděl po bolavém místu na čele.

„Jo jasně, ale zítra jdeme taky do školy," ušklíbl se a já mu musela dát za pravdu.

„Už jenom kousek!" ozval se hlas Julie, která byla slušný kus před námi a pořád nezpomalovala. Naštěstí se po chvíli chůze zastavila a otočila se na nás a povzbudivým úsměvem. Konečně jsem se na ni mohla podívat. Byla trochu menší, ale i tak byla štíhlá, opálená, čímž se jí krásně vyjímal úsměv se zářivými bílými zuby. S volným tílkem a roztrhanými kraťásky vypadala exoticky a boty na vysokém podpatku to trochu kazily. I přesto to vypadala, že je hrozně malinká.

„Vítejte a bavte se," řekla trochu tlumeným hlasem a v očích se ji trochu zableskla jakási touha po dobrodružství. Bála jsem se, abychom ji nenašli ležet pod barem v náručí kluka, na kterého bude ukazovat, že to je ten, kterého nenávidí. Bože, střední škola.

Vešli jsme skleněnými dveřmi a ocitli se hned ve středu dění. Kolem nás se vlnila těla a někde na opačném konci obrovské místnosti jsem zahlédla jakýsi DJ pultík, kde se nějaký opálený kluk s roztomilým úsměvem snažil všechno zařídit a mačkal všechny čudlíky, jejihž význam by mi nebyl jasný ani po třech letech soukromé výuky.

Juliet si asi řekla, že jsme moc nudní angláni, protože zmizela, ale naštěstí se po chvíli vrátila a v ruce držela dva kelímky nějaké tekutiny, na kterou jsem se podezřívavě dívala.

„Na, pijte. A nebojte se, moc tam toho není," řekla a smála se, když viděla můj výraz ve tváři, jakmile jsem tu tekutinu ochutnala. Že není? Nejmíň polovina z toho byla vodka. Jakmile nás přinutila vypít celý kelímek, dotáhla nás před DJ pult, řekla, ať počkáme, což dala opravdu najevo tím, že nám do ruky vrazila další kelímek a přešla k tomu klukovi s roztomilým úsměvem. Vypadal, že je hrozně mladý, ale veděla jsem, že je mu určitě víc. Jakmile mu Julie něco zakřičela do ucha, tak se podíval na nás a jeho tvář byla jako sluníčko. Viděla jsem, že má tmavě hnědé vlasy, které mu se mu kroutily do všech směrů a velké oči, které na nás zíraly a já měla potřebu se schovat. Poté se ten kluk otočil ke svým „udělátkům", ztlumil muziku, vykouzlil mikrofón a předal ho Julii, která si ještě naposled upravila lem trička a odhodila vlasy dozadu.

„Hej, děcka!" zakřičela do mikrofónu a všichni sebou polekaně cukli. Na takovou malou holku měla pronikavý a zvučný hlas.

„Ráda bych vám přivítala tady dva naše hosty, Draca a Hermionu!" ukázala na nás a všichni se na nás dívali zvědavými pohledy. Přinutila jsem se trochu usmát a přihlouple jsem zamávala do davu.