Dramione tak trochu jinak

9. kapitola - Kouzlo zimy

Tahle kapitola by nebyla tak brzo, nebýt Jaňuldy, která tuhle dlouhoooouuu kapitolku napsala sama, za což jsem ji nesmírně vděčná! :3 <3 Myslím, že by to mohla psát celé místo mě a nebylo by to poznat co? :DD

________________________________________________________________________________

Člověk má největšího nepřítele sám v sobě.

Přijela jsem domů úplně zdrcená. Před očima jsem měla stále ty dva, jak byli na sebe přisátí. Jak mi to Ginny mohla udělat, když věděla, že se mi líbí? A Draco? Jsem mu naletěla. Jak jsem si mohla myslet, že se mu líbím? Jsem tak naivní. Těch otázek se mi v hlavě honí tisíce. Jak se asi zítra budou ke mně oba chovat, to je mi teď jedno. Stále si vybavuji tu noc v Paříži, jeho rty na mých. A já myslela, že když políbím někoho ve městě lásky, tak s ním budu na vždy. Zase ta moje naivita. Jsem tak blbá.

Rozbolela mě hlava, a tak jsem si šla lehnout. Ani jsem nevečeřela. Stejně jsem neměla na jídlo chuť ani pomyšlení. Rodiče byli zaskočení, že nevečeřím. Přitom bylo moje oblíbené jídlo. Pečené tofu v marinádě. Tomu nikdy nešlo odolat. Ale dneska ano.

Zítra je pátek. Naštěstí. Musím to zvládnout, abych doukázala, že jsem silnější, než si jejich pštrosí mozečky myslí. Budu před nimi dělat, že se nic nestalo. Že tom byl nedorozuměním úplně jiný autobus a ten člověk, který chtěl rozbít sklo, byl někdo cizí a snažil se setřít špínu na skle.

Sice to bude námaha, ale nějak to zvládnu. Jsem přece Hermiona Grangerová. A ta zvládne vše.

„Tudutudutudduuuu'' vypnula jsem budík co nejvíce natažená z postele. Podlé chytré poučky si máme dát budík na jinou stranu postele, abychom vstali a šli ho vypnout. Bohužel můj budík byl mobil a ten jsem přes noc nabíjela.

Vstala jsem a šla se umýt. V zrcadle jsem se skoro nepoznala. Bílá jako stěna a skoro jsem se mohla přirovnávat k nové novele o upírech. Tmavé kruhy pod očim. V noci jsem toho moc nenaspala.

Oblékla jsem si džíny a tričko a přes něj přehodila tmavě modrou mikinu. Na cestu si vzala jablko. Podívala jsem se na hodiny před vchodem a rychle jsem vystřelila z domu.

Zrovna nastupoval poslední člověk, takže jsem to tak tak stihla. Ginny na mě zamávala, abych si k ní šla sednout a já šla. Překvapilo mě, že jela tímto autobusem. Z jejího města jeli dva autobusy a jeden zastavoval i u mě.

S úsměvem jsem se na ni podívala a zeptala se jak se má. Byla zřejmě překvapená mojí náladou, ale trochu zadrhávaně mi odpověděla. Stálo mě to hodně se přemáhat. Zbytek cesty jsme mlčely až ke škole. Musela jsem si to ticho přirovnávat k tomu tichu v přitomnosti Draca a musela jsem se pro sebe zašklebit. Tohle bylo těžkopádné pravé trapné ticho a já si přála, aby si ho Ginny co nejvíc užila.

První hodinu jsem měla francouzštinu a ona ruštinu, proto se naše cesty rozdělili a já jsem šla do učebny číslo 83. Bylo tu hodně učeben, to mi věřte.

Francouzštinu jsem nějak zvládla, ani nevím jak. Byla jsem přítomna pouze fyzicky, ale psychicky jsem byla u NĚJ. Zase a zase. Může tohle někdy přestat? Obávala jsem se toho, jak bude znít odpověď.

Konečně zazvonilo. Vyšla jsem ze třídy a měla namířeno ke skříňkám. Šla jsem ze schodů a zároveň jsem si četla jakýsi letáček, který nám rozdala učitelka. Nevšimla jsem si, že je tam ještě jeden schod a už jsem se viděla na zemi s něčím zlomeným. Ale místo toho jsem se ocitla v čísi náruči. „Jsi v pohodě?'' uslyšela jsem známý hlas, ze kterého mi vždy běhal mráz po zádech. Ale takový příjemný mráz. Pst! Hermiono co si to namlouváš? Zahlédla jsem svůj vyděšený výraz v jeho tmavých hnědých očích a rychle vzpamatovala „Jo jsem v pohodě, děkuju, už musím!'' Ani jsem se za ním nepodívala a raději zbaběle utekla. Čekala jsem, že půjde za mnou, ale spletla jsem se. Už zase. Podívala jsem se na nejo skříňku a měla chuť mu tam nalepit nějaké Barbie nálepky. Zapíšu si to do úkolníčku.