Dramione tak trochu jinak

11. kapitola - Kde jsem nechala mozek?

"Zamilováváme se do lidí, které nemůžeme mít."

"Ne," tohle slovo, které vyšlo z mých úst mě probudilo do toho normálního světa, ve kterém figurovala pizza a selfie tyče. Nebyl to už svět Draco, který byl v mé mysli tak vypracovaný a plný emocí.

"Ne?" Zavrtěl hlavou a zíral mi do očí. Bože měla jsem pocit, že mě ty oči pohltí.

Přenesla jsem na něj váhu a tím jsme se narovnali. Využila jsem toho a chytla se jednou rukou zábradlí na schodech. Stálo mě to velké přesvědčování, ale nakonec jsem se od toho jeho hřejivého vysokého těla odtrhla a co nejrychleji jak se to dalo s uzdravujícím se kotníkem, jsem šla nahoru po schodech.

Nešel za mnou, což mě zklamalo a místo toho jsem slyšela jeho kroky, které mířily po schodech dolů. Vidíte? Já nahoru, on dolů. Nehodíme se k sobě. Jenže to, že protiklady se přitahují, už bylo trochu.... nu jiné.

Jelikož jsem nehodlala strávit celé odpoledne kazením si zraku do notebooku (i když to byl Dracův notebook a mohla jsem na něm prozkoumat věcí), tak jsem se oblékla do nejbližšího kousku oblečení, což byla "přísahám náhodou" Dracova červeno-černá kostovaná košile a vydala se na průzkum do spodního patra. Třeba zde někoho potkám.

Nějaký malý hodný bůžek se slitoval a dodal mi trochu společnosti. Jakmile jsem se objevila ve spodním patře, uslyšela jsem překvapený povzdech. U křesla s výhledem z okna na svah seděla majitelka hotelu a užívala si zřejmě polední pauzy.

Mile se na mě usmála a ukázala na křeslo naproti. Vděčně jsem se usmála, posadila se a poraněnou nohu jsem natáhla před sebe.

"Tady máme tu chuderku se zlomenou nohou," usmála se a já jsem vykoktala něco ve smyslu:

"Uf, um, je to jenom vymknuté, už je to skoro dobré," zase se usmála mě hlavou proběhlo, že s tak příjemně postarší paní už jsem se dlouhou dobu nebavila.

"Hm, ještě snad nikdy si u nás nikdo nic vážnějšího neudělal! Nu, všechno je jednou poprvé," mrkla na mě.

"Aspoň si mám s kým povídat." Znovu se usmála. Napila se ze svého čaje, který voněl po vanilce a irském krému.

"Tak tu sedíš a já ti ani nenabídnu čaj! Chtěla by jsi?"

"Moc ráda, děkuji," usmála jsem se. Paní se také usmála. Než jsem stihla protestovat, že do kuchyňky si zvládnu zajít sama, tak už jsem se ocitla sama a za chvíli jsem už měla v rukou teplý čaj.

Bylo příjemné ticho, při kterém jsme pozorovali svah, kde se lidi ze školy snažili učit lyžování. Snažili. Mé spolužačky, které se mě ani nesnažili navštívit, se naparovaly před třeťákama a válely se ve sněhu. Nějaká parta kluků se zrovna vyvalila z lesa, kde nevím co pohledávali. Zřejmě lovili královnu čarodejnic nebo bylo jejich kuřáctví natolik silné, že to nemohlo počkat do večera, kdy se valil pravidelně z pokoje číslo 32 kouř.

"Víš, ten kluk, co se o tebe stará, jak že se jmenuje?"

"Draco Malfoy." To jméno jsem řekla s nějakou zvláštní hrdostí. Hermiono, vždyť to není tvůj kluk.

"Ano, nemohla jsem si nepovšimnout, že se o tebe stará. Mohu se zeptat, vy spolu chodite? Nepřekvapovalo by mě to," sklonila jsem hlavu a začervenala jsem se.

"Ne, ono to ne... nechodíme spolu... on totiž... já..."

"Už chápu," tohle kolo jsem jasně nevyhrála. Tohle jsem fakt podělala. Vážně to šlo tak vidět nebo kvůli čemu se na mě ta paní tak usmívá?