Dramione tak trochu jinak

10. kapitola - Stále nevím, co chci

Co víc říct? Je tu kapitola, za kterou můžete opět poděkovat Janičce :3

Čím víc se se staráš, tím víc musíš ztratit.

A popadl mě do nářuče. Začala jsem se vzpouzet, ale marně. Cítila jsem se jako v medvědím objetí. Přesto, že neměl žádné svaly, tak měl překvapivě velkou sílu. Jemu se to zřejmě líbilo, protože jsem cítila, jak se mu otřásá hruď. To mě ještě víc rozhorčilo.

Proč to dělá? Když jsem se snažila zadní nohou nějak odrazit od jeho nohy, tak mnou projela ostrá bolest, která vystřelovala z kotníku. Musela jsem si při tom pádu něco udělat s kotníkem. Začalo to bolestivě pulsovat, až mi to vehnalo do obličeje slzy. Nechtěla jsem být před ním slabá, proto jsem se snažila otočit hlavou, ale on si toho všiml a postavil mě na zem. Jenomže můj kotník neposlechl a já se skácela k zemi jako poražený strom. Hned se ke mně sehnul a snažil se pomoci, ale já ho odstrčila.

"Nech mě, jsem v pořádku. Dokážu se o sebe postarat!" vztekle jsem prskla. Podíval se na mě ublíženým pohledem, otočil se, vzal lyže a pomalu odcházel. Svíčka naděje zhasínala. Začala jsem se pomalu zvedat. Super, stojím a teď udělat ten první nejtěžší krok. Určitě to zvládnu, dodala jsem si odvahu.

"Sss, au!" vykřikla jsem a zase upadla. Začala jsem docela pochybovat o tom, co jsem Dracovi řekla. V dálce jsem ho ještě zahlédla. Dodala jsem si odvahu a začala volat jeho jméno, protože už jsem byla zoufalá a ksakru, nechtěla jsem, aby mi zmrzl zadek.

Jakoby čekal na tohle slovo a byl u mě během minutky. Ani jsem si to nestačila rozmyslet, a už jsem byla opět v jeho náručí. Tentokrát jsem byla v klidu a automaticky jsem dala ruce kolem jeho krku.

"Máte vymknutý kotník, slečno Grangeorvá," řekla smutně ošetřovatelka, poté co mi ohmatala kotník a zeptala se na podrobné vylíčení příběhu pádu. Ošetřovatelka byla součácstí našeho hotelu, takže jsem nemusela jet do nemocnice. No potěš, to mi ještě scházelo. Ke všemu jsem musela ještě být alespoň tři dny v klidu. A co je nejhorší, Draco se o mě má starat. Ke shodě náhod, jelikož se tam zrovna vyskytoval, že mi pomohl a donesl mě přes celý kopec až do hotelu, tak ošetřovatelka rozhodla, že bude nejlepší, když o mě bude pečovat.

Štěstěna mě opravdu nemá ráda. Budu to muset nějak přetrpět.

Celý den jsem ležela v posteli. Četla jsem si staré romány, které mi Draco donesl z recepce, sledovala jsem nějaký nudný pořad v televizi a nejčastěji jsem spala a zírala z okna. Draco byl pořád u mě. Kamkoli jsem se hnula, tak šel i on. Musím říct, že když jsem si chtěla odskočit na záchod, bylo to fakt otravné.

Ale musela jsem na druhou stranu říct, že se o mě staral pěkně. Bylo to docela roztomilé, jak se mu vytvořila vráska mezi obočím. Ať si ale nemyslí, že to změní můj názor na něho a Ginny. Bastard jeden.

Zrovna jsem sledovala nějakou obzvlášť nudnou komedi na Dracově drahém notebooku, kde byl v pozadí jen nahraný smích. Dobře, když jsem se poprvé trochu zasmála, ucítila jsem jeho pohled na mě. Dělala jsem, že nic a snažila se soustřdit na film. Ale jak jsem se snažila, opravdu to nešlo.

Začala jsem být opravdu nervózní. Už jsem to nevydržela a podívala se na něj.

"Co je?" zeptala jsem se nevrle.

"Může se dívat s tebou? Děsně se nudím." Jakože by se mnou ležel v jedné posteli? Namáčknutý na mě? Tak to ne. Upřednostňuji, aby moje intimní bublina, která má půl metru, nebyla narušena. Tohle bylo značné ne.

"Tak pojď," vypadlo se mě. Kousek jsem se posunula. Kruci Hermiono, chtěla jsi ho odmítnout. Mozku můžeš říkat co chceš, ale srdce vždy zvítězí. Jednoduchá fyzika.

Lehl si ke mně, ale dával si dobrý pozor na odstup mezi námi, což mě potěšilo.

Celou dobu jsem se nesoustředila na film. Kdo by si taky soustředil, když vedle mě leží krásný kluk s tak úžasnými vlasy? Byla jsem z něho úplně vedle. Toto jsem si kdysi vysnívala. Že budeme spolu ležet v jedné posteli a budeme se dívat na film a u toho se smát. O.k. to poslední musíme ještě dopracovat.

Ale tohle je samozřejmě pryč. Přes tohle jsem se dostala. Tuhle představu jsem dávno vyhodila do koše. Doufám, že když si tohle připomínám, neznamená to, že se přehrabuji v koši. Metafory jsou docela drsné.

I přes to vše jsem cítila mezi námi napětí a naše speciální elektrizování, které jsem mohla cítit jen s ním. Mohl to cítit taky? Jako na odpověď mi položil ruku kolem ramen, jakoby to bylo to nejznámější na tomto světě.

Ale byl tak opatrný. Mozek mi tvrdil, ať ho odrstrčím. Křičelo mi to v hlavě, ale neudělala jsem to. Moje nervozita byla tatam. Snad jsem i zapomněla na tu aférku a moje hlava mi sama upadla na jeho hruď a ruku jsem přehodila přes jeho břicho, které se dýcháním nadzvedávalo. Překvapilo ho to, protože jsem cítila, jak jeho tělo pode mnou strnulo, ale přesto se posunul víc dolů a položil si mě víc na jeho tělo. Teď jsme u sebe byli nalepení a já poslouchala tlukot jeho srdce, který se z rychlého zpomaloval do pomalého, a to mě postupně uspávalo.

Probudila jsem se brzy ráno. Ještě byla tma, takže mohlo být tak šest hodin. Páni, myslela jsem si, že jsem spala jen tak hodinku. Stále jsem cítila Dracovo tělo, které se bůhvíjak ocitlo v mém náručí. Teď měl on položenou jeho hlavu na mé hrudi. Jak romantické. Měla jsem chuť se dotknout jeho vlasů, aby se přesvědčila, že tohle všechno je skutečné. Ne, zarazila jsem se a chtěla jsem se udeřit do hlavy.

Tohle romantika není a nebude. Všechno zkazil. A je to tu zase. Vpzomínky, vzpomínky, vzpomínky. To co udělal mu možná mohu odpustit, teď když tady ležel, tak jsem měla chuť mu všechno odpustit a začít to odznovu, ale věděla jsem, že to nebude nikdy zapomenuto. Bude se mi to objevovat v mysli. Přece jen se budu prohrabát v tom koši vzpomínek.

Draco se trochu pohnul a cítila jsem, že otevřel oči. Rychle jsem zavřela oči a dělěla co nejlépe, že spím. Vymanil se opravdu jemně z mého náručí a posadil se. Na sto procent se díval na mě. Vždy jsem dokázala vycítit, když se na mě někdo díval. Projevovalo se to takovým mravenčením. Jako pod rentgenem.

Ucítila jsem teplou dlaň na mé tváři. Hladil mě. Chtěla jsem se mu podívat do těch hnědých očí, skočit mu kolem krku a odpustit mu všechno, ale to nemůžu. Dokázala bych, jak jsem slabá. Mozek mi to zakazoval, ale srdce potichu protestovalo. Ještě nevítězilo. Jak se tomu jen říká? Ticho před bouří.

Celý den se opakoval jako stará známá písnička, kterou už nechci poslouchat. Filmy, spaní, čtení a spaní. Jediná téměř dobrá věc byla ta, že mě ten kotník už skoro nebolel. Zkoušela jsem chodit bez berlí a dařilo se mi to.

Zrovna jsem to zkoušela ze schodů. Draco mě jistil, on šel první a já schůdek po schůdku za ním. Vypadalo to nadějně, ale na posledním schodu, mě tak silně zamravenčilo v kotníku, že se mi podlomila noha a už jsem se řítila ke studeným dlaždicím.

Jen tak, tak mě chytil. Přišlo mi to vitpné, tak jsem se začala smát. Ale on to očividně neshledával něčím vtipným a hleděl mi přímo do očí. Tak zoufale a s tou stejnou touhou, tak jako tenkrát v Paříži. Políbí mě teď? Na tohle čekám Draco... Rukou mi přejel ke tváři až k mým rtům. Sakra Hemiono! Musím ho zastavit nebo dojde k něčemu, čeho bude opravdu litovat. Ale co když to chci? Měla jsem v tom opravdu nejasno. Ten hlásek v hlavě jsem si přála vypnout jako televizi dálkovým ovladačem.

Co když ho chci obejmout? Co když chci cítit jeho rty na mých? Mám ho nechat nebo ho odstrčit? To je otázka za několik miliónů.