Dramione tak trochu jinak

3. kapitola- Nasednu do zcela cizího auta

Říjen se přehoupl na listopad a děštivý listopad se přehoupl na zasněžený prosinec. Jedinou světlou tečkou na konci temného tunelu, byly Vánoční prázdiny. Dárky jsem již měla zabalené a pečlivě schované a v domě se objevovala ta pravá Vánoční nálada. Pomáhala jsem péct cukroví, nasmáli jsme se a obvolávali rodiny, aby došli na sváteční večeři.

Já jsem samozřejmě četla a četla. Nejlépe v posteli, s čajem a zabalená v dece, chráněná před studenou pokrývkou venku, která obklopovala celou krajinu a tvořila vysněný pohled.

Když se venku sypal sníh trochu pomaleji, oblékla jsem se a oznámila rodičům, že jdu vrátit knížky do knihovny.

"Hlavně, ať tě nenajdeme ležet v závěji!" zavolal na mě taťka. Uchechtla jsem se, a vzápětí vyrazila pravou nohou na ulic.

V knihovně zrovna bylo málo lidí a knihovnice nebyla u jejího stolu, tak jsem vypůjčené knihy položila na její stůl a šla si něco vybrat. Procházela jsem regály a losovala, jakou literaturu mám dnes zvolit. Stephena Kinga nebo nějakou klasiku? Zmířila jsem k regálu Sci.fi, ale něco mě zarazilo. A tím něco byla zářivá blonďatá vyčesaná hlava. Pozdě. Už se otočil a věnoval mi překvapený pohled. Ještě na nášlapnuté noze jsem se otočila a snažila se vymotat z jeho vlastně upletené pavučiny, která mě přitahovala jako včelu na med. Jeho pavučiny byly opravdu všude. Pavouk jeden.

Po cestě jsem popadla dvě náhodné knihy. Na větrné hůlce od Emily Brontëové a Hrozny hněvu od Johna Steibecka. Super, zrovna tyhle jsem četla. Dvakrát. Jelikož jsem se stala, po mé téměř každodenní náštěvě knihovny, takovou známou knihovnice, svoje výpujčky jsem jí mohla oznámit klidně i později. Zamířila jsem proto rovnou k východu. Přitáhla jsem si kabát k tělu a dala si čepici, pod kterou jsem alespoň neměla tak husté vlasy.

Za rohem v postranní uličce jsem si knihy dala do báglu a rozešla se domů.

Zastihlo mě to zrovna nepřipravenou. Chtěla jsem si uspořádat své myšlenky ohledně Draca, když se strhla obloha. Řekla bych, že témeř doslova. Z nebe se valila nekonečná masa sněhu a foukalo tak, že jsem musela zajít za roh a pochytat kousky sama sebe. Neviděla jsem ani na druhou stranu ulice. V takovém stavu jsem nemohla někam chodit. Po pár metrech bych určitě skončila na hřbitově nebo na základní škole, kterou jsem zrovna nepotřebovala vidět.

Třela jsem si ruce o sebe a snažila se pohledem propálit ten hustý sníh, který už pěkně tlustý ležel na silnici, kde od té spouště nejelo žádné auto.

Tak přece jen jelo. Kolem projížděla černá matná Audi, pěkně pomalu. Říkala jsem si, jaký blázen by tohle drahé auto vytahoval ven. Tohle je přímo soudně nařízené zničené auto. Ale blázen je blázen. A prachy jsou dnes největší síla.

Audi zastavila zrovna u uličky, kde jsem opřená o stěnu stála já a dveře spolujezdce se otevřeli.

"Pojď dovnitř, nebo zmrzneš!" uslyšela jsem. Z místa řidiče se nakláněl Draco Malfoy.

Chtěla jsem utéct nebo projít zdí do nějakého tajemného světa. Nebo nejlépe se ztratit v závěji. Jo. Sakra, Hermiono, udělej to!

Ale moje nohy mě neposlouchaly a vedly mě k docela neznámému autu. Právě porušuji zásadní pravidlo při pedofílii: Nenastupovat do cizích aut. Jo, kéž by to bylo tak jednoduché, když v tom autě sedí kluk, ke kterému mě svádělo tolik osudů, a když je obrovská sněhová závěj.

Když jsem nasedla, tak Draco šlápl na pedál a rozjel se pryč. Snažila jsem se dívat z okna, ale jelikož jsem neviděla totální nic, tak jsem se dívala na jeho ruce, svírající volant.

"Pěkné počasí, viď?" zeptal se a já se na něj docela zvláštně podívala. Ani zmínka o tom, že jsem mu utekla v knihovně? Že mě poznal na tom veletrhu, když na mě tak dlouho upřeně hleděl? Jo to byla dost trapná chvilka.

"Jo jasně," zamumlala jsem a pohladila koženou vyhřívanou sedačku.

"Pěkný auto," plácla jsem něco nervózně a hned si založila ruce na prsou.
Podívala jsem se do jeho pěkné tváře. Prohrábl si vlasy, které pořád trčely do vzduchu a sevřel volant pevněji. Jejda, slabé místo.

"To je fuk, řekněme, že mám takové prostředky," řekl trochu podrážděně.

"Spíš bohaté rodiče," řekla jsem. Sama jsem nevěděla, proč tak píchám do vosího hnízda.

Zasmál se. "Jo, i tak se to dá asi říct, ať je po tvém. Víš co? Já to nikdy nechtěl, takže až tohle venku skončí, tak ti dám tyhle klíče od auta a nechám tě žít, ok?" nevěděla jsem, jak to ksakru myslel, tak jsem se jen zasmála. Opět nervózně.

Po pěti minutách cesty zabočil na parkoviště, které bylo trochu v zákoutí budov, proto sem nefoukalo tolik sněhu a zaparkoval. Chtěla jsem vystoupit, ale varoval mě pohledem a sám mi na druhé straně otevřel. Gentelman, hmmm. To "hmmm" bylo velice významové.

"Kam to jdeme?" zeptala jsem se a podívala se na něj. Musela jsem se na něj podívat pod velkým úhlem, když stál vedle mě. Byl tak vysoký.

Znovu si prohrábl vlasy, na kterých mu ulpěly sněhové vločky. Upíral pohled dopředu. Podívala jsem se za jeho pohledem a uviděla nějakou malou kavárnu.

"Když už se z nebe sype tohle, tak to nemůže být náhoda. Potkala jsi mě. To není na sto procent náhoda. Takže tě zvu na horkou čokoládku, Hermiono." Sladce se na mě usmál a mě něco docela neznámého udělalo v žaludku kotrmelec.