Dramione tak trochu jinak

5. kapitola - Sbohem?

Věnováno pro Janičku a Báru, protože jejich podpora mě nutí psát pořád dál a dál.

_____________________________________

"Tak Malfoyi, jak zvládáš školu? Kde vůbec studuješ?" Zeptala se máma, když jsme dojedli hlavní chod, který byl mimochodem mami úžasný. Překonala jsi se.

"Jsem v třetím ročníku, madam. Vlastně jsem na stejné škole jako vaše dcera." zavrtěla jsem se na židli. Po úžasné večeři, kdy jsme se docela slušně všichni nasmáli, začala konverzace váznout a já se bála, že to bude pořád v mrtvém bodě.

"Tak to je úžasné! Všechno v pohodě? Je to těžká škola?"

Zasmál se. Pozorovala jsem ho ze strany, protože seděl po mé levici. Usmál se tak, že jeho zuby pokrývaly celou jeho tvář. Když se neusmíval a tvářil se normálně, pořád ukazoval zuby. Bylo to tak přirozené, jako když si každý den ustíláme postel a protřeme si oči. Byla to maličkost, která dělala jeho já ještě úžasnějším.

"Je to docela v pohodě, když se správně rozloží čas. Nění to až tak hrozné. I když zeměpis je docela fuška." opět se zasmál a já musela otrhnout oči od jeho tváře, protože jsem se přistihla jak na něj zírám. Jakoby se všechna síla ve vesmíru soustředila do jednoho bodu, který se stal jím. A já jako všechno ostatní na tom bodu byla závislá a snažila se získat kousek té nepopsatelné síly do sebe.

"Vidíš, Hermiono. To zvládneš. Víš, Draco, ona je dost chytrá, když chce." Díky mami. Už se mi hrnula červeň do tváře.

Malfoy se usmál. "O tom nepochybuji," řekl a mě to trochu zahřálo.

"Paní Grangerová, večeře byla úžasná, stejně dezert, ale bohužel už budu muset jít. Dobře se s vámi povídá, ale už nemůžu." Chtěla jsem se zvednou a doprovodit ho ke dveřím, ale moje mamka byla rychlejší.

"Ne Hermi, seď. Já Malfoye doprovodím ke dveřím. Takhle mi už nikdo dlouho nezalichotil." Sedla jsem si znovu na židli, složila si ruce do klína a pozorovala plamen ohně v krbu. Nevyzpytatelný, proudící energií. Snad jsem měla pocit, že se Draco za židlí zastavil a snažil se něco udělat. Jakoby bojoval sám se sebou. Nakonec ale šel poslušně za mou matkou. Neřekli jsme si žádné ahoj, ani: Tak ve škole jo?

Myslím, že to tak bylo lepší. Kdybych věděla, že jsme si řekli to oficiální sbohem, bála bych se, že by bylo navždy. Věděla jsem ale, že už na něj jen tak nezapomenu. Ne, to vůbec.

Draco:

V pondělí jsem šel do školy sám, téměř jako v transu. Již nesněžilo, takže krajina vypadala jako vytesaná z ledu. Člověk by se bál toho dotknout.

Ve škole jsem provedl svou vylepšenou rutinu: 1. smát se 2. odpovídat učitelkám na úrovni studenta gymnázia 3. bavit se s kámošema a provádět klukovské blbosti, jako je například: Jeden stojí uprostřed tabule, drží se jí nahoře oběma rukama. Dva další kluci stojí po stranách a vysunují tabuli nahoru tak, že ten uprostřed na ní jezdí nahoru a dolů. 4. říkat hlášky před hodinou s testem jako: "Do prdele, já to vůbec neumím." "Seru na to, nechám si dát kouli," 5. Nesnažit se odvětit nějakou vtipnou hláškou těm holkách, které se tak snaží se mnou nenápadně komunikovat. 6. A nejdůležitější!! Neignorovat Pansy!

Ve škole jsem Grangerovou nezahlédl. Proč to říkám? Ehm, samozřejmě proto, že chci pochválit ten svetr, který měla před týdnem. Malfoyi, ty umíš zazářit. Po cestě domů se mi zdálo, že jsem uviděl hnědou hřívu, zacházející za roh autobusového nádraží, ale další hnědá hříva seděla na zastávce autobusu a kousek dál seděla další hnědá hříva, cucající se s nějakým klukem, který se snad snažil její zadek rukama zatlačit nevím kam. Už jsem paranoidní.

"Jsem doma!" zakřičel jsem, jakmile jsem přešel od vchodových dveří do kuchyně. Napustil si vodu do sklenice.

"Draco?" ozval se hlas. Moje máma. Otočil jsem se, ale vedle ní stál i otec, očividně pěkně nasupený. Snažil se to určitě zakrýt, ale žíla vystupující na jeho čele, ho prozrazovala. Měl na sobě ještě pořád černý oblek se znakem ministerstva. To znamená, že dojel z práce a očividně se tam ještě vrací. Podíval jsem se na hodiny. 14:35. Tak to určitě nebyla jeho hodina, kdy jsem se musel uzamknout do pokoje a nesnažit se prudit svou přítomností.

"Co to má znamenat Draco?" zamával mi před obličejem nějakým papírem, který jsem tak trochu nestihl přečíst, při tak velké rychlosti otcovi ruky.

"Ehm, co?" zeptal jsem sedocela hloupě. Tak to je vyjadřování. 

"Tohle," začla můj otec a rozevřel papír. "Draco, proč tohle děláš? Opět tě donutili kamarádi? Musím jít do školy to vyřešit a ty jasně víš, že mám v ministerstvu hromadu práce! Opět šikana!" Aha tohle. Dopil jsem sklenici vody, položil ji na linku, nechal tam stát rodiče a šel se zavřít nahoru do pokoje. Ne, nebojím se, že z toho budu mít průser. Ne, netrápí mě to. Ano, vím, co jsem udělal. Ne, nemůžu to změnit. Jediný důvod, proč mi otec nadává je ten, že se bojí, aby na to nedošli jeho známí, a aby nedošel o jeho pozici na ministerstvu. Můj otec pracuje na ministerstvu průmyslu a obchodu, takže mu prachy tečou do kapsy, čili i mně. Otec mi kupoval ty nejlepší věci, dával mi pořád peníze a já je musel poslušně utrácet, aby všichni viděli, jak si žijeme a jak trvdě můj otec pracuje. Peckou bylo, že jsem se dostal na gymnázium.

Převlekl jsem se do tepláků a převlékl do bílého trička. Popadl nejbližší knížku na vrácení a šel do knihovny.

Procházel jsem mezi regály. Tak tady mě utekla. Mrška jedna. Hledal jsem knížky, které si po cestě vzala. Tady. Už je vrátila. Vytáhl jsem jednu a prolistoval ji. Už jsem ji četl, ale maturitní četba je pořád potřeba. Chystal jsem se jít dál, nejlépe do sci-fi regálu, ale něco bílého trčelo na místě, kde byla knížka, kterou jsem si právě vzal.

Byl to složený řádkovaný papír. Chtěl jsem ho otevřít a podívat se, co to je za poznámky, ale zarazil mě podpis na pravém dolním rohu rohu složeného papíru. Panebože. Rozbušilo se mi srdce. Proč jsem si byl tím tak jistý? Musí to tak být. Hledal jsem po dalších kouscích papíru, prošel jsem snad všechny regály, dokud mě už nechtěla knihovnice vykopnout na ulici, ale nic jsem nenašel. Utíkal jsem celou cestu domů, ale domů jsem došel jako probuzený.

Tak jako nacházíme písemné prameny, kterými se přesvědčujeme o existenci určitých věcí v historii, tak ona zanechala její písemný pramen a donutila mě v něco uvěřit.