Dramione tak trochu jinak

19. kapitola - "Všechno je v pořádku."

Haha! Dřív, než mě zabijete. Tak dlouho už jsem nic nenapsala. A chabé vysvětlení, kromě toho, že jsem jaksi zapomněla? Škola. Není nic potupujícího, když si připravujete  tak patnácti stránková témata na anglickou olympiádu, která ani nevyužijete. What can i say? Fuck.  

No nic, užijte si čtení. Kdo si po přečtení bude myslet, že je to konec, tak se moc neradujte. Ještě tu budu otravovat dlouho, muhahaha.

„Tati," napomenula jsem mého otce, který se zrovna rozhodl, že mě bude ignorovat a nadhodí si znovu jeho zlozvyk, vlastně kousání nehtů. Tak složitě se toho zbavoval, proto jsem mu ruku odtáhla a držela ji ve své dlani.

„Máš tak studené dlaně, holčičko," zamračil se, ale já se pouze usmála.

„Nevadí, alespoň tě to trochu nakopne, mám pocit, že nejsi dnes nějak svůj, tati." pohladila jsem ho po vlasech, ve kteréch už pomalu prosakovaly šediny. Byl to tak bolestný pohled, že se mi vymanula do paměti vzpomínka z dětství.

„Nikdy nebudeš starý, viď? Křičela jsem a snažila se tátovi vyskočit na záda. Vždycky mi ale uhnul a popadal se za břicho smíceh. Maminka jen opodál kroutila hlavou a snažila se opravit domácí gril. Chystalo se zrovna grilování a rodiče pozvali spoustu lidí z města, aby k nám přišli.

„Samozřejmě, vždycky budu mladý, silný a milující tatínek báječné a chytré dcery," přičemž mě popadl kolem pasu a zvedl mě do náruče. Stihla jsem jen vysoce zavýsknout, kopnout zběsile nohama a dožadovat se o položení na zem. Ale ještě tatínka přemluvila, aby to tak několikrát udělal znovu. Dokud se neprohybal v zádech a s úsměvem na tváři lapal po dechu.

„Hermi, ty mě zničíš. Možná že jsem silný, ale ty jsi nějak moc těžká," vyčetl mi a když jsem se zamačila, cvrnknul mě do nosu. Zamračila jsem se ještě víc.

„Blbost, silní si nikdy neztěžují. Teď mě ještě zvedni pořádně do vzduchu ať vidím na Velkou medvědici, jak jsme se to spolu učili. Pamatuješ?"

„Samozřejmě," odvědil a naposled mě zvedl do vzduchu. Mohla jsem vidět jen modrou oblohu s plujícími mraky, ale žádné hvězdy.

Jakmile jsem byla znovu na zemi, tatínek si dřepnul naproti a chytnul mě za obě ruce.

„A co je ve Velké medvědici?"

„Přece Velký vůz!" zasmála jsem se. Bylo to jasné.

„A jak se jmenuje poslední hvězda na Malém voze?"

„Tati, proč se mě na to ptáš? Já to vím! Je to Polárka!" zakroutila jsem hlavou a tatínek se usmál.

„Víš, občas si musíme opakovat to, co jsme se naučili, abychom nezapomněli, že jsme přeci jen chytří. Vždy jsme hrdí na to, že si to pamatujeme. Tohle si budeš ještě dlouho pamatovat, to mi věř! A to je důkazem, že tohle," ukázal mi na hlavu a lehce na ni zaťukal, „umíš používat," dodal a pohlaadil mě po vlasech.

Potom se zvedl, sklonil se k mému uchu a zašeptal: „Tak pojď za maminkou, třeba ti ukáže nějaké hvězdy," řekl a já se celá dychtivá hrnula k mamince, která již čekala na tátovu pomoc.

„Hermi? Co se stalo? Přišla jsi plná energie a teď vidím v tvých očích takový náhlý smutek," probrala jsem se ze vzpomínek a protřela si oči. Ani jsem si neuvědomila, že se ty slzy tam objevily.

„Ale nic, je toho prostě moc. Připadám si, jakoby můj život byl na jedné horské dráze. Nebo víš co? Horská dráha už je strašné klišé. Co takhle... Bungee Jumping?"