Dramione tak trochu jinak

1. kapitola - Ufff?!

1. září, můj první den v nové škole.

Moje obavy se nepohybovaly jen okolo ztísňujícího pocitu, když nikoho neznáte, ale i kolem obavy z toho, že můj mozek není  dostatečně vyvinut na úroveň studenta gymnázia. Nebyla to jedna velká chyba si podávat  na jednu z těch prestižnějších státních škol, která si mohla dovolit přímo studenty vybírat a nemusela je nutit sem jít?

Přece jen je to "gymnázium". Tohle slovo se mi tak špatně vyslovovalo na jazyku a myslela jsem na to, že ještě před začátkem roku se mi povede zlomit nohu nebo si rozseknu hlavu tak, že mi budou muset vyholit celou půlku hlavu. Při mém štěstí.

Dobře, tak trochu jsem mohla říct, že jsem chytrá, ale svým vlastním způsobem. Problém byl v tom, že jakmile jsem promluvila před učitely, u všech jsem byla oblíbenkyní. Tomu se říká schopnost. Tady to byl faktor toho, že tihle učitelémě donutili mě sem jít. Druhá věc byli rodiče a ti pod dalším studiem jejich holčičky viděli co nejlepší školu.

Nejhorší ze všeho bylo to, že tímto jsem se veřejně přihlásila k tomu, že patřím mezi ty, kteří mají mozek a na nějaké úrovni ho umění ovládat. Otázka byla stále ta, jak si s tím poradím.

Zpátky k mé maličkosti. Čau, jmenuji se Hermiona Grangerová. Je mi 16 let a pár měsíců. Svůj čas, který bych mohla strávit pobytem na čerstvém vzduchu, využívám ke čtení knih. Miluji knížky. Dalo by se taky říct, že se ráda učím. Teď možná zním jako ta, co většinou v hodinách vykřikuje, že máme úkol, doprovázený povzdechy a nadávkami svých nakrknutých spolužáků. Ne, nejraději strávím celou hodinu v ústranní, čekám co nastane, a potom v tajnosti zazářím. Potom to taková tajnost už vlastně není.

Na střední jsem se docela těšila, až na těch pár věcí, které mě tížily tam vzadu v hlavě. Ale jedna myšlenka mě nutila utvořit úsměv na tváři.

Tady teprve začíná můj příběh, který mi změní  život.

A měla jsem pravdu. Jo... Kéž bych ji nikdy neměla.

Obvykle ráno stávám až na druhé zvonění budíku, ale dneska jsem se probudila deset minut předem, což jsem využila k extra dlouhé sprše, kterou jsem si jen jindy dovolit nemohla. Potom jsem se snažila zkrotit své husté kudrnaté vlasy. Další vlastnost, pod kterou mě poznáte. Mozek a hnědé obří háro vlasů. Mě si nemůžete splést.

Jenže stále nespokojená jsem se sbalila a rozhodla se vydat na autobus dříve. Dobrý začátek dne, kdyby mi ujel. Plný autobus a jediné volné místo na stání. Tohle je ten studentský život, kdy si ani nemůžete položit zadek.

Škola mé budoucnosti, již mé přítomnosti se nacházela naštěstí na viditelném území. Vysoký a rozlehlý areál na mě působit jako pod přísným pohledem fyzikářky.

Přestaň vzpomínat na starou školu!

První věc, které jsem si všimla uvnitř po průchodu hlavním vchodem, byla dívka s zářivými rudými vlasy, zírající na tubulku, na které visel jediný papír. Doufám, že rozpis tříd. Přišla jsem k ní potichu jako myš a snažila se něco přečíst. Dívka se ale tak rychle otočila, že jsem nestihla nasadit svůj výraz "na všechny zapůsobit" a už se na mě usmívala.

"Jsi tu nová?" zeptala se mě. Ne, jen se snažím stalkerovat.

"Jo jsem," kývla jsem hlavou na souhlas.

"Super, tak mi pomůžeš najít třídu. Protože já jsem ztracená." Nahlédla jsem na tabulku, vyhledala příslušnou třídu, 1.A.

"Číslo 42, 2. patro." zavelela jsem a ukázala do schodů.

"Bezvadné. Moc díky, můj Sherlocku," usmála se na mě.

"Mimochodem. Jmenuju se Ginny Weasleyová." Podala mi ruku a já ji přijala.

"Hermiona Grangerová," odpověděla jsem a s dobrým pocitem, že jsem někoho našla, jsme se vydaly do schodů.

Den proběhl vcelku dobře, naše třídní učitelka byla pomineme to zíraní do jednoho rohu ve třídě, vcelku v pohodě a snažila se uvolnit napětí vtípky, které stály jen za nervózní smích ze slušnosti. Při první hodině nám rozdala čísla skříněk, které se nacházely v přízemí, skoro ve sklepě. Nu, sama tam chodit nebudu.

Poté nás provedla celým areálem školy a já přemýšlela, že si vytisknu plánek. Bylo toho akorát tak dost, abychom se vrátily s bolavými nohy a rovnou se rozešli domů. Taky to tak dopadlo a první den byl pryč. Rozloučila jsem se s Ginny, která byla příjemná a snažila se navazovat konverzace třeba i na téma výběr fasády školy z venku.

Vážně, kdo mohl vybrat broskově oranžovou? Byla to fajn barva, ale dost to kontrastovalo s vnitřním zařízením, což byly temné nekonečné chodby. Některé určitě končily obří černou dírou, protože tam ani nebylo osvětlení. Snad se tam dostanu nejdříve v blízkosti maturity, kdy budu opravdu zoufalá a budu hledat místo, kde mě opravdu nikdo nenajde.

Týden se nezdála jako tak krátká doba, ale mě to tak přišlo. Čtyři dny se pohybovaly v duchu: Snaž se sem zapadnout a nezírat na ty neznámé tváře. Pátek... to už je trochu jiný příběh.

Zrovna jsem se zoufale učila o přestávce látku do dalšího předmětu, ve kterém už bylo tolik učení, jakoby na nás naplánovali atentát. Proto bylo bolestné to zazvonení zvonku. Nebylo by to tak tragické, kdybych neměla být dávno v jiné učebně. Vzpomněla jsem si na výraz profesorky Umbridgeové, která si pochutnávala na opožděných studentech. Dokázala dotyčnému navalit zpoustu úkolů.

Rychle jsem pobrala věci a snažila se najít učebnu, do které jsme už chodili, ale já si za boha nemohla pamatovat, kde je. Sešla jsem o jedno patro níž, přičemž jsem málem dvakrát zakopla, ale nemohla jsem najít na stěně vedle schodů seznam čísel učeben. Cítila jsem se tak pod psa, že jsem se obrátila na skupinku kluků, kteří se opírali o stěnu a vesele se bavili mezi sebou. Už z dálky se zdáli jako frajírci školy, ale co jsem ksakru měla v ten moment dělat? A proč už sakra nebyli ve třídě?

"Prosím vás, kde je tu posluchárna Chemie?" zeptala jsem se s hořícími tvářemi. Jeden smějicí kluk se ke mně otočil a úsměv mu zmizel z tváře.

"Jo, jasan, je to támhle na konci chodby, dveře vlevo." Tiše jsem poděkovala a jako v komátu jsem tam doklopýtala a vpadla do učebny.

"Slečna Grangerová, to je ale milé překvapení. Tak se radši posaďte, doufám, že se to již nebude opakovat." rychle jsem se posadila vedle Ginny, která zvědavě zvedla obočí a snažila jsem se nevnímat zvědavé pohledy ostatních.

Popravdě jsem musela myslet na toho kluka, který se rozhodl neodpochodovat přímo předemnou do své třídy a mě tam nechat samotnou. Chyběl by jen déšť, který by mi smáčel vlasy a hned by to bylo ještě smutnější.

Musela jsem myslet na jeho vyčesané bloďaté téměř bílé vlasy a ostře řezanou tvář s plnými rty. Byl z těch kluků nejvyšší a jeho štíhlá postava se opírala o stěnu s takovou elegancí. Jeho paže nebyly sice svalnaté, ale měl opravdu dobrý styl oblékání. Hmmm, jaké by asi bylo, kdyby mě jeho paže pěvně držely a jeho plné rty....

"Slečno Grangerová? Proč si neděláte dnes poznámky? Neviděla jsem, že by jste si udělala biď jednu titernou poznámku do vašeho sešitu. Pojďe raději ten příklad vypočítat k tabuli." Cukla jsem s sebou, až se ulomil vršek propisky, se kterým jsem po celou dobu kroutila. Svůj mozek jsem nasměrovala na chemii a vypočítala příklad bez jediné chyby.