Proč je Zmijozel špatně? (HP FF)

Kapitola 5.

Už se překlenula více jak polovina školního roku. Venku krásně sněží. Všichni se vesele vybavují a vzpomínají na sváteční dny, strávené povětšinou doma. Brigitte právě vychází z hodiny, následovaná jejím přítelem.

„Ach jo, to je fakt hrozný." Vzdychne si směrem ke svému dobře naladěnému kamarádovi. „Mně to prostě nepůjde a basta. Přeměňování je hrozný!" stěžuje si mu.

Chlapec přejde vedle ní a udržuje s ní její klasické rychlejší tempo. „Neblázni, jenom se na to musíš víc soustředit, to je všechno."

„Tobě se to říká Severusi, ty jsi dokonalý a ve všem exceluješ. Jak já bych chtěla být jako ty. Obrana proti černé magii mi nevadí, ta mi jde, ale to přeměňování? Prostě hrůza. A formule mi jdou taky jenom průměrně." Prohodí sklesle a zpomalí své tempo.

Severus na ni zvedne své koutky do hřejivého úsměvu. „Není to jedno? Tady přece nejde o to, abys byla ve všem dobrá." Odmlčí se. Když vidí, že stále není v dobré náladě, dodá: „Jestli tě to tak trápí, můžeme se domluvit a trénovat spolu, tak jako tak se už spolu učíme, proč bychom nemohli i trénovat? Od mamky vím o pár místech, kam se moc nechodí. Pokud bys teda měla zájem."

„Vážně?" podívá se na něj s jiskřičkami v očích „To bys pro mě udělal? Jsi úžasný. To by bylo skvělé. Děkuju." Pohotově mu k němu přiskočí a balí ho do své náruče.

Zaskočený Severus ji následně také omotává své ruce okolo jejího trupu. „To přece nic není. Já jsem taky rád, že budu mít s kým trénovat."

Odtáhne se od něj a stojí proti jeho tmavě hnědým očím. „Ach Severusi, mám tě fakt ráda." Otočí se a pokračuje v chůzi.

„Já vím." Řekne s blaženým výrazem na tváři.

Na konci chodby spatří skupinku čtyř chlapců. Při bližším prozkoumání si všímá, že jsou to její přátelé z Neberlvíru. James, Remus, Sirius a Peter. Podle toho jak si počínali, se zdálo, že se schovávají za rohem a na něco číhají.

Pomaličku se k nim se Severusem přiblíží. Dívka stojí přímo za Jamesem. Napřahuje ruku. Pokládá ji na jeho rameno. „Co tu provádíte?"

James sebou samým leknutím cukne a vyděšeně se na ni otočí. Při zjištění o koho jde, si uleví. „Oh, málem jsi mě zabila. Strašně jsem se tě lekl, proč jsi byla tak potichu? Vůbec jsem tě neslyšel přicházet." Vyhrkne ze sebe.

Otáčí se i zbytek skupinky. „Pššt. Buďte tišeji. Nikdo nesmí vědět, že tu jsme." Pokárá je Remus, který stojí v čele celé skupiny a sleduje dění zpoza rohu.

„Promiň." omluví se Brigitte. „Tak co to tu děláte?" řekne tentokrát šeptem. Zkoumá přitom Remuse, který se jen spokojeně vrátí zpět k hlídkování.

James si rukou narovná brýle. „Máme tady takový menší plán. Už je to tedy zahájené. Teď už se čeká na výsledek. Vidíš ty dveře?" Poodstoupí, aby bylo vidět za roh, kde se rýsují jednoduché jednokřídlé dřevené dveře. Ukáže na ně a vrátí se zpět do původní pozice. „Tam je kabinet profesora Kratiknota. Vymysleli jsme si na něj takový žertík. Nejdříve ho dva z nás zabavili a ti ostatní šli do jeho nestřeženého kabinetu. Vyhlídli jsme si jednu ze skříněk a dali do ní barvící zaklínadlo. Jakmile ji otevře, vyvalí se z ní oblak barvy v prášku. Ani nevím, jakou barvu jsme tam dali, ale to je jedno myslím si, že to musí každou chvíli aktivovat." usměje se šibalsky. Peter se Siriusem jí poskytnou pohled na svůj bílý chrup.

Myšlenka na žertík ji pobaví a Severuse podle jeho potěšeného pohledu očividně taky. „To zní super." přiznává. „Ale nemůžete z toho mít malér?"

„Nemyslím si. Za prvé to není poprvé, co něco vyvádíme a taky si dáváme dost pozor, aby se to nedalo přímo zjistit." mrkne a rukou si prohrábne čokoládově hnědé vlasy.

Náhle se ozve třaskavá rána, tak hlasitá až sebou černovláska trhla. Sborově se všichni nahrnou, aby viděli na scénu před sebou. Z místnosti se ozývají další rány, následně klení, rozbití skla a pak už se pohne madlo u dveří. Rozletí se a vyjde z nich maličký profesor od hlavy až k patě pokrytý růžovou barvou. V kombinaci s jeho výškou je to pohled k popukání.

„Ha, ha, ha vypadá jak medvídek." prská Sirius, ovládající hlasitý smích.

„To teda, je to fakt vtipný pohled." přitaká James.

Profesor si otírá oči a rozhlíží se po okolí, doufajíc, že spatří stopu viníka. Podle jeho grimas lze snadno vyčíst jeho hněv. Skupinka se okamžitě přilepuje ke stěně, protože nechtějí být spatřeni.

„Dobrá, nejvyšší čas vypadnout, než z toho budou potíže." zavelí razantně a společně se všichni vydávají spěšně pryč. Probíhají hradem, celý vysmátí se přitom velice živě bavili o výjevu 'růžového trpaslíka' .

„Kluci, vy máte taky volno viďte?" zeptala se zadýchaně Brigitte, když konečně zpomalili. Peter ji na to přikývl. „Mám takový nápad, nechcete jít se mnou ven? S tebou samozřejmě počítám Severusi." ušklíbla se.

„To zní dobře." Odpověděl jí Sirius. „Žádný problém, co kluci?" ujišťuje se.

„Proč ne." odvětí Remus „Dojdeme si pro oblečení a vyrazíme."

Zamířili si to tedy na kolej a poté ven z hradu hlavní bránou. Otevřeli ji a stanuli na chladném čerstvém vzduchu. Krajina byla přikryta bílou peřinou, okraj jezera nebyl rozeznat přes nával sněhu, kdy vše splývalo. Na zem se snášely vločky čerstvého sněhu. Celé to bylo velice kouzelné, jak se všechno třpytilo v záři odlesků slunečních paprsků. Vše působilo jemně a netknutě. Brigitte se pohotově vrhla do sněhové závěje a švihla sebou do sněhu. Plácající rukama a nohama se pokusila vytvořit andělíčka. Zvedala se a James jí pomohl vystoupit z výtvoru bez dotčení.

Oklepala se. „Já tak miluju sníh." zaradovala se. „A nejvíc zbožňuju tohle." ohne se dolů, nabere si hromádku studeného sněhu. V rukou ji silně zformovala do koule a zamířila na Siriuse. Trefa.

Nemusela dlouho čekat a rána se jí vracela. Minul. Utvořila novou kouli, ale tentokrát zasáhla Remuse, hned potom Petera. „Tohle znamená válku." Zachechtá se Sirius. Všichni se pouštějí do řádné zimní koulovačky.

Líbí? :)