Proč je Zmijozel špatně? (HP FF)

Kapitola 25.

Mluvilo se o tom dlouho. Opravdu hodně dlouho. Většinu času, kdy Brigitte procházela po chodbě, si ji všichni měřili zvídavými pohledy. Sem tam někdo šeptal, ale ona stejně věděla, že se baví o ní. James se jí pravděpodobně vyhýbal, jelikož na něj za tu dobu ani jednou nenarazila, pokud se nepočítá, že ho zahlédla ve velké síni.

Myslela si, že je to všechno. Lidé ji sledovali, mluvili o ní, ale nikdy ne přímo. Tedy pokud se nejednalo o Narcissu, která ji pochválila a Severuse, jenž jí po pár dnech poděkoval. Jednoho dne ji však něco překvapilo úplně.

Sedla si zrovna ke stolu vedle Toma, když se kousek od ní posadila maličká hnědovlasá holčička. Mohla chodit tak do prvního, nebo druhého ročníku. Normálně by si dívenky nevšimla, jenže ona se k ní nahnula a svýma velkýma očkama se podívala na Brigitte. Ona pohled cítila, a tak se na dívku také otočila. Usmála se a čekala, co má dívenka na srdci. Co řekla, opravdu nečekala.

„Gratuluji, vážně jsi mu to dala pěkně sežrat. Ještě teď vidím, jak si držel nos a utíkal pryč." Zasmála se takovým příjemným, jemným způsobem.

Na tohle Brigitte nedokázala odpovědět. Musela se začít smát.

„Tak to ti děkuji." Pronesla nakonec během smíchu, „Jak se vůbec jmenuješ?"

„Nemáš za co," uculila se dívenka, „Já jsem Millie."

„Těší mě Millie. Brigitte." Představila se a podala dívence ruku.

Přijala ji, podívala se za Brigitte, kde se nakláněl zvědavý Tom, a pak celá červená odběhla pryč.

„Co to bylo?" ptal se nechápavě černovlasý chlapec.

„Nějaká milá holčinka, Millie, a tys mi ji odehnal," opověděla mu s úsměvem.

Chlapci chvíli šrotovala kolečka, a poté se zeptal:

„Jak jako odehnal?"

„To nevím, podívala se na tebe a utekla. Asi podlehla tvému šarmu a je do tebe poblázněná," pronesla černovláska se zamyšleným výrazem ve tváři.

„Šarm jo?" ušklíbl se Tom.

Brigitte si uvědomila, co řekla a zčervenala přesně tak, jako předtím ta dívenka. Tomova tvář se však náhle stáhla do klasicky vážného výrazu.

„Vlastně já jsem se chtěl-"

„Brigitte!" zvolal ženský hlas.

Jmenovaná se okamžitě ohlédla a chlapec sklesle sklopil hlavu. Opět.

„Narcisso. Děje se něco?" zeptala se černovláska s podivem.

„Jo. Musím s tebou mluvit, jen, ehm," střelila těkavým pohledem z dívky na chlapce a poté zase zpět, „No víš..."

Brigitte sice nebyla dvakrát vnímavá, ale zase rychle chápala okolnosti a náznaky.

„Jasně, chápu. Omlouvám se, Tome, pamatuj si otázku." Zasmála se a už byla vláčena za ruku chodbou.

„Jistěže si to budu pamatovat," povzdechl si znaveně.

Dívky ho však už nemohly slyšet, protože byly dávno pryč. Právě to bylo podruhé, co se jí chtěl zeptat. A podruhé, co byl jeho pokus velice hrubě přerušen. Kdyby tak věděla, jak je tohle pro něj složitá věc.

Mezitím kamarádky vybíhaly školní bránou na rozlehlé travnaté prostory, které byly celé zahalené v hnědém kabátci ze spadaného listí.

„Tak zpomal už. Nikdo jiný tu venku není. Co se děje?" vyhrkla udýchaně černovláska, když byly daleko od vstupu směrem k jezeru.

Blondýnka zastavila, pustila ruku a celá zardělá se otočila na Brigitte.