Proč je Zmijozel špatně? (HP FF)

Kapitola 15.

Všude je tma, přes kterou není vidět ani metr před sebe. Dezorientovaně zašmátrá rukama do prázdna, jakoby očekávala, že se snad rozplyne. Potom jí v hlavě vyvstane nápad, sesune ruku podél těla a pak rovnou do kapsy, kde mívá hůlku. Kapsa je ovšem prázdná, takže jí nezbývá nic než pokusit se jít dál do neznáma s tísnivým pocitem v žaludku.

Udělá pár kroků vpřed a zničehožnic se před ní rozsvítí oslňující světlo, které míří na postavu otočenou zády. Pohotově se k ní přemístí a zjišťuje, kdo je onou osobou. „Severusi, co tu děláš? Kde to jsme?" vytryskne v okamžení z jejích úst, ovšem postava jejího přítele jí nevěnuje jediný pohled. Zdálo se, že jí ani nevidí a pohledem ulpívá na něčem úplně jiném. „Severusi?" Zkouší to znovu, ještě více nervózní, ale její přítel stojí a stále mlčky kouká do temna. Sebere tedy svou kuráž a zahledí se stejným směrem. Z přítmí kolem oblouku světla se začne objevovat obrys další postavy. S pocitem vzrůstajícího strachu sleduje stále zřetelnější postavu. „Jamesi?" Zeptá se váhavě, když se jí podaří rozpoznat její rysy. Jenže ani James jí nevěnoval pozornost. Stál na prahu světelného oblouku a napřahoval hůlku.

„Né!" Zařvala, když jí konečně došlo, co se děje. Bleskovým pohybem překonala vzdálenost, která je dělila. Skočila po něm a chystala se vyrazit mu hůlku, kterou mířil na Severuse. James jí však ledabylým pohybem odstrčil, takže spadla na kolena a vyslal kletbu.

Neměla sílu otevírat oči. Prostě nechtěla vidět, co James udělal, jenže se jí kolem ramen obmotávaly něčí ruce. Přes veškerý strach, jenž v ní sídlil, se donutila vzpřímit hlavu a pohlednout na osobu, která jí drží.

Nemůže uvěřit vlastním očím. V místech, kde před chvílí stáli dva mladí chlapci, nikdo nebyl. Nikde nepostřehla ani náznak jejich přítomnosti, či boje. Zcela zmatená se tedy ohlíží za sebe, a koho nevidí. Rukama jí k sobě tiskne krásný chlapec s mramorově bledou pletí a havraními vlasy. V tu chvíli z toho měla radost, ale přesto jí neušlo, že je něco špatně. Zdvihla hlavu ještě víc a za postavou krásného Toma se v černočerné tmě leskla dvě žlutá světélka.

„Brigitte!" Zaznělo kousek od dívčiných uší.

S trhnutím se probrala a zmateně skenovala okolí. Ještě stále měla v hlavě ten podivný sen. Chvílemi se totiž zdál tak neuvěřitelně skutečný, až z toho měla husí kůži. Stále na sobě cítila dotyky toho krásného chlapce, ale největší památku jí v hlavě zanechal ten chlad a strach, když hleděla do těch žlutých světélek.

„Promiň Sverusi, asi jsem si trošku zdřímla, poslední dobou se mi špatně spí." Promluví na chlapce, jenž si prohrabává své černé zplihlé vlasy, a přátelsky se usměje.

Chlapec na to jen zakroutil hlavou. „Nechápu, za co se omlouváš, to, že jsi usnula, přeci není protizákonné," Zašklebí se vesele. „Budím tě jenom proto, že už jsme skoro v Bradavicích. Možná by ses předtím chtěla obléct do hábitu."

Brigitte se zachechtala. „Jo tak to máš docela pravdu. Jestli mi tedy dovolíš." Stoupla si a pokynula mu rukou, aby se otočil.

„Když to musí být." Ušklíbl se, protočil oči, ale nakonec se přeci jen otočil.

Brigitte ze sebe kvapně stáhla triko a kalhoty. Stála zrovna polonahá v kupé, šmátrala v kufru, který byl položen na horní přihrádce, a vůbec si nevšimla, že se otevřely dveře kupé. Když konečně nahmatala hábit, vytáhla ho za lem a chtěla si ho obléknout, jenže jakmile se otočila, ocitla se tváří v tvář jejímu překrásnému příteli, jehož obvykle mramorové tváře byly zbarveny do karmínové. Brigitte trvalo jen několik málo vteřin, než si uvědomila prostý fakt, že tu stojí pouze ve spodním prádle a hbitě si hábitem zakryla tělo.

„Sakra Tome, proč neklepeš? Otoč se!" vystartovala na něj. Chlapec se okamžitě otočil a nehybně stál na místě. Pohledem stihla ještě přejet k Severusovi, ale ten byl stále poctivě otočený. „Co tu vůbec děláš? Myslela jsem, že když jsi nepřišel už dříve, tak se tu neukážeš." Pokračovala k Tomovi klidnějším hlasem.

Následuje chvíle ticha, přerušená Tomovým klidným hlasem. „Jsem prefekt." Pronesl, jako kdyby to bylo bůhvíjaké vysvětlení.

„Tím chceš říct co, protože já ti nerozumím." Zeptá se ho černovlasá dívka, rukama se probojovává posledními rukávy jejího hábitu, až je konečně navlečený. „Můžete se otočit zpět."

Tom se otočí a sedne si na jedno z protějších sedadel. „Tím chce říct, že byl doteď ve vagónu pro prefekty, kde si pravděpodobně vyslechl různé proslovy a kázání." Pronesl Severus, jakmile se otočil.

„Přesně tak." Přikývl Tom a nespouštěl z ní oči.

Z jeho pohledu byla lehce nesvá, jelikož jí jím přímo propaloval a navíc mu v očích zářily jiskřičky nepopsatelného pocitu. Vzpomněla si přitom na svůj sen, avšak snažila se ho rychle zahnat, protože pomyslela na ten hřejivý pocit jeho náruče, když k ní byl přitisknutý. Ne, na to opravdu nesměla myslet.

„Tak jsme opět doma vážení." Prohlásila, zatímco vlak s pískotem brzdil.

Ano, je to tak, je tu další kapitola. Vím, že je docela krátká a ani není nijak moc zajímavá, ale přidávám jí hlavně proto, aby jsem vám dala vědět, že na příběh rozhodně nekašlu. Jen jsem poslední dobou byla až příliš zaměstnávána a to zejména autoškolou, kterou jsem dnes úspěšně dokončila!
Jak doufám, moc se nezlobíte a případně mi dáte vědět svůj názor, děkuji. :)