Proč je Zmijozel špatně? (HP FF)

Kapitola 6.

Brigitte prochází mohutnými dveřmi, vedoucími do rozlehlé síně. Její strop zdobilo nebe noční oblohy poseté svítícími hvězdami, o úroveň níž se sami vznášeli hořící svíčky. Zamířila si to k jednomu ze čtyř podlouhlých stolů a usadila se vedle svého rozčepýřeného přítele.

„Ahojda Seve." pozdravila ho rozpustile, když si k němu přisedala.

„Ahoj Bí." opětoval jí pozdrav o něco skrovněji. Z jeho tváře bylo patrné, že ho trápí špatná myšlenka.

„Je to neuvěřitelné co?" pronese dívka s pohledem upřeným do prázdna, hluboce ponořena do svých vlastních myšlenek. „Uběhlo to tak rychle, ani nemrkneš a už je konec roku. A zítra zase domů. Na celé dva měsíce. Šílené.

„Jo to máš pravdu." řekl stále zachmuřený kamarád.

Přenesla na něj svůj pohled a zkoumavě si ho měřila. „Co se děje Severusi? Jsi hrozně divný, takhle smutného jsem tě ještě neviděla." zeptá se s plným zájmem. Vůbec jí nejde do hlavy, co by ho mohlo trápit.

„Nic mi není..." snaží se jí odradit.

„To vidím. Vypadáš tak smutně. Prosím řekni mi to."

„Neříkala jsi, že smutně vypadám pořád?" Pozvedne koutky.

Brigitte je argumentem zaskočená a musí se pousmát. „Jo, ale teď jsi ještě smutnější. Tak už mi to řekni." žadoní.

„No dobrá." kapituluje bledý chlapec. „Já odsud nechci. Hrozně se mi tu líbí a prostě nechci se vrátit do toho světa, kde jsou samí mudlové. Od mala si tam přijdu blbě a teď jsem konečně našel místo kam patřím." Sklopil svůj pohled na propletené prsty svých rukou.

Dívce zjihne pohled „Ach Severusi. Já ti rozumím, ale to přece není taková tragédie. Co tvoji rodiče, jak dlouho jsi je už neviděl. Navíc kdykoli budeš chtít, pošli mi sovu a můžeme se sejít, to není žádný problém. Jsi můj kamarád. Nebuď z toho tak smutný." Zacuchala mu rukou jeho nepoddajné havraní vlasy. Konečně se na jeho lících objevily roztomilé ďolíčky.

Brumbál přišel k pultíku v čele celé místnosti, hned před učitelským stolem. Odkašlal si, aby dal všem najevo svou přítomnost. Celý sál utichl. „Drazí studenti, školní rok nám opět dospěl ke konci a nás čekají dva měsíce prázdnin. Doufám, že si je všichni náležitě užijete a v pořádku se zase vrátíte, abyste mohli i nadále pilně studovat. To samozřejmě neplatí pro sedmé ročníky, se kterými se dnes večer oficiálně loučím, ovšem věřím, že o vás budu slýchat a s některými se třeba ani nevidím naposled. Teď, ale pokračuji k věci, která vás všechny tak nesmírně zajímá. Pohár ve Famfrpálu letos vyhrál Nebelvír. Gratuluji. Otázkou však stále zůstává, kdo vyhrál pohár školní. Po sečtení všech bodu musím oznámit, že vítězem se opět stává Nebelvír!" Nad studenty se rozvinuly praporce nachové barvy se znakem Nebelvírského lva. Sálem se roznesl bouřlivý potlesk, i když co se týče Zmijozelu nedalo se říct, že byli nadšení. „Blahopřeji vítězům a konečně se přesuneme k nejlepší části večera, slavnostní večeři." Máchne rukou. Na stolech se v tu ráno objevují tácy s jídlem všelijakého vývěru. Opravdu by se nemohl najít nikdo, kdo by si nic nevybral.

Studenti se s chutí pouštějí do štědré večeře. Při jídle se sál opět uvedl do šumění rozhovorů. „To si děláte srandu, že to letos všechno shrábnou ti nebojsové." zakňoural kdosi u Zmijozelského stolu. Když se na osobu všichni otočili, zjistili, o koho se jedná. Pronesl to chechtající se kamarád Brigittina bratra, Rodolfus Lestrange.

„Je to ostuda." Navázal další ze skupinky, chladný Lucius Malfoy.

Jakási blonďatá dívka, nejspíše jejich stejně stará spolužačka, ho uhodila do ramene. „Ty jsi my, ale pitomec. Není to jejich vina, jenom se musíme víc snažit. Doufám, že příští rok bude lepší famfrpálový tým. Prý ho povede skvělý útočník z pátého ročníku, myslím, že se jmenuje Flint. Nějak na C." zamyslí se „Už vím Cory Flint." Pak už se jejich rozhovor svedl k famfrpálu a ostatní si jich přestali všímat.

Většina už pomalu dojídala svou večeři. Brigitte se podívala na tmavovláska vedle sebe, jak do sebe s chutí cpe poslední sousto opečené brambory. Nad tím pohledem se musí pousmát. Chlapec si všimne jejího pozorování, zbystří a natočí se na ni. „Půjdeme?" špitla.

„Jo už asi jo." přitakal. Zvedli se z lavice a plouživým krokem se vydali na svou kolej.

Když dorazili do společenské místnosti, Severus sebou mrštil na gauč. Uhranutý pozoroval plameny v protějším krbu. „Vážně mi to tu bude ty dva měsíce chybět."

„To mně taky Seve, jen si nemysli. Opravdu stačí rok a tohle místo ti přiroste k srdci. Každopádně jsem už celkem unavená. Půjdu si lehnout. Dobrou." rozloučí se a vychází schody do své ložnice.

Druhý den ráno se dívka vleče se svým sbaleným kufrem opět ze schodů. Položí ho na hromadu k ostatním ve společenské místnosti a rozhlíží se po havraní kštici svého přítele. Konečně na něm spočine pohledem a kvapem se k němu přemisťuje. Přijde k němu ze zadu a přiloží mu na oči své dlaně. Čeká, protože nemůže promluvit, aby ji hned nepoznal.

„Brigitte, já vím, že jsi to ty." pronese vítězoslavně.

Dívka stahuje poraženecky své ruce opět k tělu. „Jak jsi to, ale věděl?"

„Nevím, prostě jsem to věděl." otočí se a zašklebí se.

„Fajn." odsekne hravě. „Tak tedy půjdem na snídani."

Velká síň byla opět plná k prasknutí. Divili se, že si vůbec měli kam sednout. Brigitte si namazala dvě topinky s máslem a pokladla si na ně kousek šunky, přičemž si všimla Severusova talíře naspaného slaninou, vajíčky, párky, toasty, rajčaty a vším možným. Zakroutila nad tím hlavou. Kdyby ho neznala, nikdy by to do něj neřekla, byl tak drobné, útlé postavy, a takhle se cpal. Po vydatné snídani si to zamířili do hradního přístaviště, z kterého měli opět plot loďkami, stejně jako na začátku roku. Po cestě potkali ještě pár dalších přátel. Jamese s Lily, Siriuse, Remuse, Petera a pak dál taky Narcissu. Šli proto společně a domlouvali se, kdo s kým pojede v loďce a jak pojedou ve vlaku. Nakonec v loďkách pluli následovně: Brigitte, Severus, Narcissa a Lily. James, Sirius, Remus a Peter.

Ve vlaku se rozhodli, že se nechtějí mačkat, a proto si posedali do kupé ve stejném složení, jako do loďek. Bavili se o různých věcech, především tedy o jejich plánech na prázdniny a těšení se zpět do Bradavic.

Po úporně dlouhé cestě před nimi stálo známé nástupiště 9 a 3/4 . Hnedle tam Brigitte spatřila své zářící rodiče. Vlak zastavil, dívenka se rozloučila a urychleně vyběhla za svými rodiči. „Mami. Tati." objímala se s nimi. Všichni byli tak šťastní. Vyzvedli věci a spolu s jejím bratrem se chýlili k odchodu. Brigitte ještě stačila spatřit Severuse rozrušeně těkajícího po nástupišti, proto na něj zvolala „Měj se hezky Severusi. A nezapomeň se mi ozvat!"

Nějaké názory? Kritika? Budu ráda za jakoukoli odezvu. :)
PS: Severus je tak roztomilý :3
PPS: kdybych vás náhodou zajímala, mám na svém profilu Tagy...