Proč je Zmijozel špatně? (HP FF)

Kapitola 18.

„Já ti nevím, opravdu je to dobré?" zeptala se Brigitte nevěřícně, zatímco stála naproti vysokému zrcadlu. Svým kritickým okem prozkoumávala každičký centimetr své postavy a obzvláště velkou pozornost věnovala společenským šatům. Měla na sobě oblečené jednoduché šaty dlouhé po kolena s širšími ramínky, pasovou stuhou a krajkou umístěnou na vrchní části šatů. „Vážně si tou červenou nejsem jistá, Narcisso."

„Pitomost." Odpověděla rázně její blonďatá spolužačka. „Ty šaty ti moc sluší a červená se ti hodí k tvým černým vlasům. Navíc," Zachichotala se, „je to jenom tvůj kamarád, nebo se snad mýlím?"

„Jistěže." Odvětila klidně, ale přesto jí zčervenaly tváře. Stydlivě pohlédla dolů na nohy obuté v lodičkách s krátkým podpatkem a zdálo se to, jakoby pečivě zkoumala jejich přezku.

Samozřejmě věděla, že jsou s Tomem pouze přátelé. Jenže od chvíle, co vykouzlila patrona, se jí v hlavě velice často objevovala ona vzpomínka na moment ve Velké síni, kdy jí Tom hladil napuchlou tvář. Stále si však zarputile dokazovala, že to bylo pouze přátelské a chtěla by u toho zůstat. I když někde hluboko v nitru přeci jen přebývala mála, nicotná část, která by se velice ráda dostala na povrch a způsobila něco víc. Zatím k tomu bohužel neměla prostor.

„Dobře, takže bych už asi měla jít." Pronesla nakonec černovláska.

„Jen běž. Ať na tebe nečeká věčnost."Pobídla ji blondýnka s humorem.

Brigitte se na dívku s úsměvem otočila. „Náhodou mám určitě ještě spoustu času." Bránila se vesele a podívala se na hodiny. „No, anebo taky ne."

Narcissa se stejně jako její přítelkyně podívala na hodiny a pak se začala nahlas smát. Černovláska ji napodobila, ale zároveň se naposledy zkontrolovala v zrcadle. Odvrátila se k Narcisse, věnovala jí jeden ze svých zářivých úsměvů a následně už klidněji vyšla ze dveří pokoje.

Prošla dlouhou chodbou vedoucí do hlavní společenské místnosti a zastavila se na prahu schodů, jenž byly poslední překážkou ke vstupu do oné místnosti. Zhluboka se nadechla a posléze uvolněně sestoupila dolů.

U úpatí schodiště již nedočkavě postával mladík v černých kalhotách a bílou košilí. Pravou rukou vytvářel oslňující kontrast bledé kůže s uhlově černou, když si prohraboval vlasy. Schody zavrzaly a Tom pozvedl pohled, který se setkal s dívčiným.

V tu chvíli Brigitte mírně znejistěla a trošičku propletla nohy, což se jí stalo osudným. Nožky ztratily svou eleganci spolu se zničeným balancem a dívka se s vyděšeným pohledem řítila do neznáma. Nepěkný pád však na poslední chvíli zachytily dvě silné paže, jež okamžitě přispěchaly na pomoc.

„Občas mám pocit, že nehody vyhledáváš." Usmál se chlapec držící dívku ve svém objetí.

Brigitte znenadání nabrala barvu svých šatu. Její zčervenání mělo hned několik důvodů: stal se jí opravdu velký trapas, Tom jí připomínal její nešikovnost a pak samozřejmě, právě je v jeho náručí, v jeho těsné blízkosti. Chvíli na něj takhle zírala, než si uvědomila svou neomalenost.

„Ehm, promiň, jo, jsem trochu nešikovná." Vzpamatovala se a pokusila se znovu postavit a nalézt ztracenou rovnováhu.

„Kdyby jen trochu." Ušklíbl se pobaveně potom, co už oba pevně stáli na nohou. „Tak pojď, máme to akorát."

Černovláska se zhluboka nadechla. Udělala krok a tím konečně zdolala schodiště. Pečlivě si narovnala šaty a vyrazila pryč ze společenské místnosti. Tom se otočil. Následoval ji a tak šli vedle sebe ve sdruženém tichu. Takhle prošli celou místnosti, než došli na chodbu, kde si ji mladík zkoumavě prohlížel, a pak neodolal a řekl:

„Dnes ti to moc sluší, Brigitte."

Už poněkolikáté tento večer se stalo, že Brigitte zčervenala. Nesměle věnovala chlapci svůj pohled. „Děkuji." Odpověděla nakonec jednoduše.

Po odchodu ze společenské místnosti pokračovali a kolem nich panovalo podivné ticho. Jediným štěstím bylo, že Křiklanův kabinet, kde se konal malý dýchánek s pár vybranými studenty a jejich doprovody, nebyl daleko. Sídlil doslova za rohem od jejich koleje. Cesta jim tedy netrvala ani pět minut a už stáli před vstupem do onoho kabinetu. Tom velice ladně zvedl ruku a slušně zaklepal. Zevnitř se v ozvěně ozvalo bujaré vyzvání, které bylo v mžiku vyslyšeno.

Brigitte nervózně vstoupila dovnitř, přičemž se snažila nevnímat pronikavé pohledy zvědavých studentů, již seděli u stolu. Tom dívku elegantně následoval, u stolu jí zdvořile pomohl přisunout židli a posadil se vedle.

„Oh, výborně Tome, jsem rád, že jste dorazil. A dokonce jste přivedl tak talentovanou studentku, to mě těší." Zvolal profesor radostně. „Přeji hezký večer, slečno Farlowová."

„Děkuji." Odpověděla mu s úsměvem.

Křiklan se poté obrátil znovu na Toma a spolu s dalšími studenty zabředli do hluboké diskuze. To byla pro černovlásku skvělá příležitost, aby si prohlédla, kdo tu je.

Kolem stolu bylo umístěno třináct židlí, studentů však bylo jen deset a k tomu Křiklan. Podle všeho to vypadalo, že profesor pozval šest studentů z šestého ročníku a jejich doprovod. Kupodivu pět z těchto studentů bylo ze Zmijozelu a byli to chlapci. Všichni měli až na jednu výjimku doprovod a ten byl složený ze Zmijozelu a Havraspáru. Šestá byla havraspárská dívka, která si pravděpodobně nevzala doprovod, což by vysvětlovalo druhou prázdnou židli. Bylo opravdu zvláštní nevidět zástupce ostatních kolejí, ale Křiklan zřejmě vybral pouze ty neoblíbenější studenty šestého ročníku, takže se není moc čemu divit. Dále postřehla, že je asi nejmladší z osazenstva. Všichni zbylí studenti byli z pátého, nebo šestého ročníku, jediná ona ze čtvrtého. Co se týkalo konkrétního osazenstva, tak většinu znala pouze od vidění. Jen jednoho chlapce znala jménem, protože se přátelil s jejím bratrem a to byl Rosier.

„A pane Avery, nezapomeňte mi přinést hotovou tu esej, o kterou jsem vás žádal. Velice nerad bych vám dal špatné hodnocení." Zaslechla Brigitte profesorův káravý hlas, když se vytrhla z přemýšlení.

Chlapec jménem Avery souhlasně přikyvoval a druhý, co seděl vedle něj, se začal samolibě pošklebovat.

„Vy se moc nesmějte Notte. Od vás tu esej také ještě nemám. Chlapci moji, přece byste mě nenutili špatně hodnotit." Pronesl profesor s lehce zachmuřeným hlasem, ale vzápětí se usmál, protože se na stole objevilo jídlo. „Výborně, to vypadá skvěle. Inu pusťme se do toho, ne?"

Celé osazenstvo tímto sborově utichlo. Všichni si vzali příbory a dali se do pořádání svých porcí. Během jídla se ještě probralo pár témat a na závěr večera, těsně po dezertu, je všechny profesor pobavil svými nesčetnými historkami o Brigittině bratrovi Aizenovi a jeho neschopnosti v přípravě lektvarů.

Celkově to bylo velice příjemné posezení plné zábavných historek a spoustě seznámení, a když se pak chýlil ke konci, nikomu se nechtělo odejít zpět na svou kolej, ale bohužel nebylo na výběr. Studenti se tedy s Křiklanem rozloučili a postupně opouštěli místnost. Brigitte s Tomem na tom nebyli jinak. Stačila jim jen chvilinka a už stáli v chodbě před kabinetem.

„Půjdeš na kolej?" zeptala se černovláska, protože si všimla Tomova kradmého pohledu.

„Víš," řekl vyhýbavě, „Mám ještě nějaké záležitosti, co musím vyřešit."

„Jistěže." Posmutněla. Podívala se na Tomovu kamennou tvář a za něj na skupinku postávajících zmijozelských studentů z dýchánku. „Když teda myslíš."

Nelíbilo se jí to. Ti chlapci z jeho ročníku se zdáli být tak chladní a čišelo z nich něco špatného. Vůbec se jí nelíbili a představa, co s nimi může řešit, ji trochu děsila.

Vážně se moc omlouvám. Tahle kapitola měla být už o hodně dříve, jenže jsem měla takovou nepříjemnou věc, který je všem známa jako blok... Takže abych to shrnula tuhle kapitolu jsem psala asi týden a vůbec mi to nešlo, i když jsem věděla, co do ní chci napsat. Vážně mě to mrzí a opravdu vám od teď nebudu slibovat, kdy bude další, protože nerada nedodržuji sliby... :)
Snad jste si to trochu užili a popřípadě mi zanecháte nějakou odezvu. :)