Proč je Zmijozel špatně? (HP FF)

Kapitola 23.

Černovláska seděla sama v kupé a vychutnávala si klid přítomného okamžiku. Bylo tomu už po několikáté, co tu seděla a vnímala mihotající se krajinu za oknem. Nikdy tu však nebyla sama.

Měla pocit, že prohledala snad celý vlak, ale na Severuse nikde nenarazila a hledat Toma ani nezkoušela. Věděla, že pokud ji nechce, nebo nemůže vidět, nenajde ho. Tak jednoduché to bylo. Brigitte se musela pousmát nad svými myšlenkovými pochody. Znala ho už opravdu tak dobře?

Vlastně spíš ne. Osobně měla dost smíšené pocity. Na jednu stranu si připadala, že ho zná věčnost a nic jí nemůže překvapit, ovšem na tu druhou cítila hluboké tajemno protkané samou černotou. Nedokázala to nijak popsat, byl to pro ni jen pouhý podivný vjem.

Vzpomněla si na ten den, co spolu prožili. Byl tak milý a pozorný. Jak tak přemýšlela, těžko si vybavovala takové chvíle. Bylo jí horko. Pak však stočila svůj pohled na své stehno, kde úplně jasně cítila jeho dotyk. Bylo to velice chladné zamražení, které se roznášelo po celém těle. Otřásla se, ale bylo to příjemné.

Usmála se.

A to si myslela, že je to jen chladné pako posedlé čistou krví.

Zdálo se, že se asi pletla. Bylo to možné? Asi ano. Každý se přeci plete a nikdo není neomylný.

Byla to jen vidina, nebo se opravdu setmělo? Tak rychle? A kde všichni byli? I když vlastně to bylo jedno. Občasná trocha samoty ještě nikomu neuškodila. A Brigitte taky ne. Alespoň takhle mohla v klidu přemýšlet a rozjímat.

Ale opravdu. Už viděla světla přibližujícího se nádraží. Monotónním, naučeným pohybem se postavila a z kufru vytáhla hábit, do kterého se hbitě převlékla. Skvělý pocit, pomyslela si, když v ruce třela jemnou, černou látku.

Vlak již pátým rokem zabrzdil a všichni se plni očekávání, co přinese další rok, vrhali do víru množících se studentů. Brigitte se na schůdkách vlaku na chvíli zastavila, aby si prohlédla dav netrpělivých studentů. Očima těkavě vyhledávala známé tváře, až se zastavila na jedné nezvykle moc zadumané. Prudkým vpádem se tak vrhla do davu za svým nejlepším kamarádem. Trochu smutně tím však přehlédla chlapce, o kterém přemítala celou cestu.

„Severusi!" zvolala nadšeně a prkenného chlapce objala.

„Ehm, jasně. Ahoj Brigitte." Odvětil jí roztěkaně.

Brigitte si ovšem všimla jeho podivné nálady.

„Děje se něco, Severusi?"

„Nic, nic se neděje, Brigitte. Jen mám něco v plánu." Odpověděl jí rozhodným tónem.

„V plánu?" Brigitte byla opravdu překvapena. „A povíš mi o tom něco?"

Severus by se v tu chvíli nejraději nafackoval. Proč to vlastně říkal nahlas? Nemohl by někdy myslet a pak až konat?

„No-ono, promiň Brigitte, to asi ne. To je stejně jedno. Možná ti to řeknu až později?"

Brigitte se cítila zklamaně.

„Takže mi už máme tajemství?"

„Je mi to líto, Bí. Takhle to ale neber, jen to nechci probírat, dobrá?" Omlouval se Severus, ale Brigitte to nepomohlo.

Už jí to dokázalo srazit náladu. Severus se to snažil nějak změnit, ale stačilo to jen na to, aby si nasadila masku, která se tvářila, že je to v pořádku. V tichosti pak tedy pokračovali dál a jeli spolu do hradu. Nikdo už však nepromluvil.

Cesta trvala nějak nezvykle dlouho, zabita ubíjejícím tichem. V hradu se Brigitte rozhodla nechat Severusovi trochu volnosti a vzdálí se. Přeci jen se možná zachovala trochu přecitlivěle. Mohla však za svou povahu, že nesnáší tajemství?

Tlačená vírem davu sborně pokračovala dál, když jí někdo nepříjemně chytl za hábit a odtáhl pryč z toho nepřerušujícího se proudu.

Brigitte se nejdřív trochu vykolejená podívala na danou osobu. Pak jí ovšem do tváře sestoupilo napětí a hněv.

„Co zase u Merlina chceš, Pottere? Nemůžeš mi alespoň chvíli dát pokoj?" ozvala se otráveně poháněna hněvem.

„Ale nebuď hned tak ostrá, krvičko," ušklíbl se, „Jen jsem se přišel přesvědčit, že je to pravda."

Dívčina tvář teď překypovala zmatením.

„Pravda?"

„No, že už ti Severus nestačil. Viděl jsem tě, jak ses tahala s Riddlem. To je teda úroveň, lepšího sis fakt vybrat nemohla?"

„Ha. Jako třeba tebe, ne?" zasmála se jízlivě. „Navíc s Tomem nic nemám. Jsme pouze... přátelé."

James podivně svraštil obočí.

„Stejně je to největší exot na škole. Nechápu, co by se ti na něm vůbec mohlo líbit."

„To tě ani nemusí zajímat," odsekla mu poměrně vytočená, „Důležitý je, že na tobě se mi nelíbí nic."

Brigitte už na další slova nečekala, vytrhla s emu ze sevření a pokračovala do velké síně. Jamesovi se v očích blýskla prapodivná jiskra, ale následoval jejího příkladu a s hlubokým zamyšlením si šel sednout ke svým přátelům.

Černovláska se mezitím usadila k Severusovi. Ten se zdál stále zabraný do myšlenek, ale s trochu lepší náladou. Když se na ni otočil, věnovala mu úsměv, protože si uvědomila, že by velice nerada měla rozepře zrovna s ním. Až nastane správný čas, všechno se dozví.

Ozvalo se cinkání. Všichni studenti upřeli svůj pohled na profesora Brumbála, který se jako tradičně chystal pronést svůj projev. Černovlásku tenhle fakt nikterak nezaujal. Všechny ta slova slyšela už stokrát. Opakovala se každý rok a pro ni to stejně nemělo velký význam. Moc často se nestávalo, že by se chtěla nějak sama vrhat do nebezpečných lumpáren, či dobrodružství, která většinou velice zřetelně hraničila se školním řádem.

Na to byli experti ti takzvaní Pobertové. A hnedle, jak se k tomuto závěru Brigitte dostala, vyvstala jí v mysli ta dnešní potyčka. Podle ní James používal jen prázdná slova. Nevěděl však, jak hluboce jí to bolelo. To co řekl, se rychle zarývalo pod kůži jako ostny. Jeho činy jsou často ošklivé, ale slova bodají víc.

S neskrývanou záští v očích skenovala toho zpropadeného pitomce. Jak si jen kdysi mohla myslet, že je to přítel? Nejspíš se opravdu velice lehce pletla v lidech. Pravděpodobně i v něm. 

V něm.

Bylo to možné? Celou cestu ho měla na mysli, a pak ho tak jednoduše přešla. Ach. Někdy jsou myšlenky a skutky tak zamotané a špatné. Odtrhla své modré oči od toho chlapce, který si její pohled nezasloužil a raději se pokusila vyhledat ty správné oči. Ty hluboce černé oči, ve kterých se člověk jednoduše ztratí, a když si nedá pozor, tak se dočista utopí.

Ano. Přesně ty oči, které ji už dlouhou chvíli sledovaly. Navázala s nimi plynoucí kontakt a s dobrým pocitem se do nich ponořila.

Najednou jí z omámenosti probral ohlušující jásot a tleskání. Zmateně se rozhlížela po všech studentech, kteří skládali ovace na profesora.

Právě asi přišla o nějakou zásadní informaci.

Mysleli jste si, že jsem mrtvá? Ne. Jsme stále živá...zatím. A je tu nová kapitola. Co chci však vypíchnout je fakt, že mi Katuska26 vytvořila, protože je moc šikovná a sama od sebe chtěla, trailer. Jéj. A musím uznat, že se mi moc líbí. Co myslíte vy?