Proč je Zmijozel špatně? (HP FF)

Kapitola 22.

Po tom příjemném usmiřovacím zážitku s Tomem uplynulo několik dní. Brigitte nad tím stále nechápavě přemýšlela. Měla z toho zvláštní pocity. Byla ohromena tím emocionálním vypětím, které v ten den s ním cítila. A hlavně ji překvapilo chlapcovo chování.

Kdy se stal takto vnímavým?

Když zavřela oči, mohla cítit jeho jemný dotyk na svém těle a tváři. Utěšoval ji. Takového ho neznala. Vždy v něm vnímala chlad a odstup. Jenže i přesto k němu chtěla mít blízko. A najednou, když se bála jeho odmítavého postavení ve škole, za ní přišel, byl jiný. Ne, že by se změnil. To rozhodně ne. Jen jeho přístup k ní samotné se jí zdál jiný.

Líbilo se jí to.

Až moc.

Možná si pomalu začala uvědomovat, že má v sobě hromadu podivných pocitů, které zatím nedokázala vysvětlit. Nebo si je hlavně nechtěla přiznávat. Stále se sebou bojovala. Jen její nitro, ačkoli to nepřipouštěla pomalu, ale jistě vyhrávalo.

Každý den, od toho odpoledne, vzpomínala na jeho slova slib, který jí dal. Ale dalo se tomu věřit? Opravdu s ní zase bude trávit čas? V hloubi duše v to nesmírně doufala. Jenže její racionální stránka to zavrhovala. Poslední dobou byla přespříliš rozpolcená.

K jejímu údivu však jednoho dne, zhruba týden od události, se domem rozeznělo řinčení zvonku. Srdce jí povyskočilo a všechny orgány se stáhly do jednoho velkého uzle. Byl to on? Přišel dodržet svůj slib, který dal, že znovu přijde?

S rukou na hrudníku se postavila. Druhou rukou urovnala tmavě modré květované šaty. Rozvážnými kroky došla ke dveřím, za kterými pokračovala ke schodům. V ten moment se v domě začal nést zpěvavý hlas dívčiny matky.

„Brigitte. Pojď dolů, někdo se po tobě shání."

Dívkou projela vlna mrazu. Tiše zaklela nad sebou samou. Byla naštvaná ze svého chování. Vždy byla hrdá na to, že patří ke Zmijozelu, ale teď si přišla strašlivě slabá. Ovladatelná. Nebo alespoň v přítomnosti Toma.

Nejistě sešla schody a přišla do vstupní haly, kde čekala její matka. Ženu zdobil vřelý úsměv a jemným posunkem pokynula ke dveřím. Brigitte k nim nevěřícně pohlédla a ztratila dech.

Opravdu tam stál. Stále krásný jako vždy. Odkdy jí vlastně přišel krásný? Byla to hloupost. Byl pouze přítelem. Ničím jiným. Musela se v duchu uklidnit, ale s velkou námahou na sobě nedala nic znát. Pozvedla na svou matku koutky a objala ji.

„Dávej na sebe pozor, Brigitte. A netoulejte se příliš dlouho." Připomněla jí matka mile.

„Nemusíte mít strach, madam. Na vaši dceru budu dávat pozor." Pronesl ladně Tom a vytvořil na své tváři zdvořilý úsměv.

„Tak to už se tedy nebojím." Zasmála se jemně Jane.

Zdálo se, že Tom dokázal odjakživa všechny okouzlit, když chtěl.

„Chceš jít tedy ven, Brigitte?" Zeptal se pobaveně černovlásky, když celou dobu mlčela a nehnula se z místa.

Dívka zaskočeně stočila své oči na Toma. „Jo, jistěže." Vyhrkla.

Tom se znovu usmál. Podle Brigitte to snad musel být rekord, i když asi chtěl dobře působit před její matkou. Každopádně překonala tu vzdálenost ke dveřím a s kývnutím na matku vyšla ven.

Jane se za nimi zasněně dívala a vnímala to jiskření, které se mezi nimi odehrávalo. Jak se zdálo, mohlo to být oboustranné, ale ani jeden si nic nechtěl přiznat. Ti natvrdlí paličáci.