Hey Angel [N.H.] ✔

38.

Čekám na něj u okna abych mu hned otevřela ale on nikde. Nemyslím si že zapoměl ale že by se stratil to mi taky připadá jako nesmysl. Mike se uvelebí mě u nohou, ze začátku stál v okně a taky vyhlížel ale pak ho to přestalo bavit.

Najednou uvidím před domem auto z kterého vychází blonďatá hlava. Na nic nečekám, odemknu a jdu mu naproti.

,,Ahoj." řeknu když jsem u menší branky. Ještě že jsem se stihla trochu upravit.

,,Ahoj, jak je možný že jsi usla." zeptá se mě hned.

,,Byla jsem unavená." pokrčím rameny. Byla to pravda. ,,Chceš jít dovnitř?" hned na to se ho zeptám.

,,Ani ne.“ usměje se. Otočí se ke svému autu a otevře jedny z dveří a vyndá z nich malou krabičku. Podá mi jí a já se na něj nechápavě podívám.

,,Znám tě dobře a vím kdy máš narozeniny." usměje se na mě a jeho oči září štěstím.

,,Ale já je mám až za pár dní." řeknu nechápavě. A nepamatuju si že bych mu říkala kdy je mám.

,,To je další důvod proč jsem se chtěl sejít, ale nejdřív to otevři." poručí mi. Otevřu jí a oběví se tam další krabička na které byl obrázek foťáku. Byl to jeden z nejlepších co byl. Podívám se na něj s otevřenou pusou.

,,Žádný námitky, je to dárek a teď proč ti ho dávám už teď…" odmlčí se a já mám jen jeho před očima. Čekám co z něj vypadne.

,,Prostě se vracíme zpátky do Los Angeles." vydechne potichu. Nejdřív jsem jen němě stála ale pak jsem měla co dělat abych udržela slzy. Kdyby to byl film tak tu hraje nějaká smutná písnička ale doopravdy jen padají třpytící se vločky a mrznou mě ruce jak držím tu krabičku v ruce.

Cítím jak mi mokré a ledové slzy stékají po tváři. Nebudu znova brečet, nebudu. Znovu další slza. Před pár hodinami jsem neměla důvod, teď ho mám. Když Niall zjistí že brečím tak na chvíli zaváhá ale nakonec mě obejme.

,,K-k-kdy?" vykoktám ze sebe se vzlykama. Doufám že mu nevadí že bude mít rameno od mích slz. Odtáhne se ode mě.

,,Zítra, proto jsem psal že zítra už bude pozdě." řekne a pohled zaboří do země na svoje špičky bot.

,,Vážně nechce jít dovnitř?" teprve teď si všimnu že jsem tu jen se slabou mikinou. Konečně jsem se trochu uklidnila, jestli se to tak tedy dá říct.

,,Jo půjdu, zbaleno už mám a je tu celkem zima." řekne. Otevřu mu malou branku a pustím ho dovnitř.
Vejde do naší menší předsíně a zuje si svoje boty. Já udělám to samé. Foťák dám na skříňku a jdu k Niallovi.

,,Chceš něco k pití?" zeptám se ho ze zdvořilosti. Kývne na souhlas a jde do obíváku. ,,A co přesně?''

,,Kolu." řekne a přitom si to tady prohlíží. Odejdu do kuchyně kde mu to připravím.

,,Áááá." zakřičí z obíváku Ni. Rychle tam běžím a uvidím ho na sedačce jak si k sobě tiskne kolena. Dívam se na něj s povytáhlím obočím.

,,Tam je něco chlupatýho." ukáže pod křeslo. Sednu se ke křeslu a podíváme pod něj, ležel tam spokojeně Mike.

,,Toho se nemusíš bát, dokavať nemá hlad tak ti nic neudělá." řeknu se smíchem a znovu odejdu. Všimnu si jak propaluje křeslo pohledem. Chudáček můj kocourek.

Donesu mu skleničku a sednu si vedle něj. Mike na to hned zareagoval a skočil mi na klín.

,,Chceš se na něco koukat?" zeptám se ho abych prolomila to ticho tady.

,,Jo něco vyber."

Dívali jsme se dohromady na tři filmy a pak usli na sedačce. Musím to dělat častěji, ta sedačka je měkčí než postel.

Nevím v kolik jsem se v noci probudila ale jedno vím určitě. Zítra odjíždí někdo koho miluju. Doopravdy ho miluju, byl tu sice jen pár dní ale strašně mi přirosl k srdci. Po třetí za tenhle den jsem brečela kvůli jedné osobě. Niallovi.