(napsáno na začátku roku 2014)
(kdy jsem onemocněla na lyžáku a nudila jsem se)
(jedu na lyžák letos znovu, tak jsem se rozhodla na tu počest přivést ML na wattpad)
ENJOY!
Šel jsem kolem schránky a tak jsem se rozhodl, že se ji zase projednou uráčím vybrat. Nudné obálky s účty za televizi, telefon, internet, plyn, elektřinu a já nevím co ještě, byli samozřejmostí.
Ale to mě trápit nemuselo. Jsem totiž bohatý. Moc bohatý. Bydlím ve vile na kterou jsem nepřispěl ani libru, všechno mi platí rodiče, nechodím do práce, vykašlal jsem se na vysokou, jediné co jsem kdy uměl, bylo sbalit každou holku kterou si usmyslím, ale i tak jsem stále sám... no a tak si žiju. Bez starostí, bez závazků, jako bezchybná a dokonalá samostatná jednotka.
Když jsem doma hodil obálky na stůl, všiml jsem si jedné, která vypadala jinak než ty ostatní. Zvědavost mi nedala a tak jsem se na ni vrhl a otevřel ji.
Dopis. Přemýšlel jsem jak dlouho už jsem nedostal dopis. Dlouho. Hodně dlouho. Možná jsem ho nedostal nikdy. Neměl jsem od koho. Kamarádů jsem měl vždy hory. Pokaždé jsem byl nejoblíbenější na škole. Ale nikdy mi nikdo neposlal dopis. Nikdy. V době e-mailů a SMS už se psaní, posílání a následné obdržení dopisů moc nevidí. A možná právě proto mě to tolik udivilo. Opatrně jsem se pustil do čtení.
Pokud jsem to správně pochopil, bývalí spolužáci se rozhodli uspořádat po několika letech místo třídního srazu, lyžařský kurz. Po deseti letech od toho 'našeho lyžáku'. Na stejném místě, ve stejném obsazení, jen o desetiletí později.
Bylo nám tenkrát něco kolem patnácti. Všichni mladí, hloupí a nezkušení. Ponocování, chlast, stupidní teenage hry jako např. flaška... vzpomínám si. Na to nejde zapomenout.
Za měsíc... Už za měsíc? Nebo spíše až? Jedno vím jistě. Už se nemůžu dočkat.
