"Takže mě nechceš? Myslíš to vážně? Nechceš si to ještě rozmyslet?" dobíral jsem si Isabell.
"Stylesi, vážně jsi tak pitomý nebo to jenom děláš? Za půl roku budu mít s mým přítelem dítě. Vážně si myslíš, že ho nemiluju a utekla bych od něj? Kord ještě k někomu takovému jako si ty..." protočila panenky.
"Tím jako narážíš na co?" chtěl jsem vědět.
"Radši se neptej. Mohlo by tě to totiž bolet, ty egoistický kreténe." Takhle sprostě jsem si Isabell mluvit nikdy nepamatoval. Vždycky to byla taková slušná a nevinná holčička... nechápu to. Ale lidi se holt mění. Někdy k horšímu, někdy k lepšímu. No a někdy ta přeměna nejde identifikovat.
"Rád jsem si s vámi zase popovídal děvčata. Uvidíme se později," pousmál jsem se laškovně a olízl si spodní ret. Svádění jsem ještě nezapomněl. Stačí si to pouze osvěžit.
"Co to mělo znamenat Harolde?" divil se Ryan.
"Nic," odsekl jsem.
"No tak Harry... řekni..." prosil Brian.
"Ne," trval jsem si na svém.
"Neřekneš nám to ani kdybychom sebevíc chtěli že?" uhodl Ryan.
"Přesně tak," přikývl jsem.
"Stejně tvrdohlavý idiot jako tenkrát," zhodnotil mě Ryan.
"Díky," pousmál jsem se falešně.
"Poslouchejte mě chvíli. O třičtvrtě na devět nástup a v devět začíná výcvik. 8:45 všichni s lyžemi nebo se snowboardem nachystaní. Kdo se opováží přijít od 8:46 nahoru, šlape kopec. Bez výjimky. Ani ty, Stylesi," zaměřil se na mě učitel.
"Nebojte se o mě. Já už jsem dospělý..." uklidnil jsem ho. Nebo jsem se o to alespoň posnažil.
"Jenže dospělý neznamená rozumný a zodpovědný, Stylesi," snažil se mě setřít učitel.
"Jmenuji se Harry."
"Ale Styles jestli se nemýlím..." Další pokus o stěr. Radši jsem ho nechal v tom, jak parádně mě setřel a odešel jsem do svého pokoje. Lehl jsem si do postele a doufal jsem, že usnu a bude se mi znát zase ten krásný sen. O andělovi s nejkrásnějšíma modrýma očima na světě. Ale sotva jsem natáhl nohy, vletěli do pokoje ty dvě hovada.
"Harry, Harry, Harry! Rychle oblékej se! Rychle! Za chvilku máme být na svahu!" protočil jsem panenky. Chvilka v jejich podání totiž znamenala půl hodiny a já jsem oblečený tak za pět minut.
"NÁÁÁÁÁÁÁÁÁSTUUUUUUUUUP za deset minut!!!" slyšeli jsme hlas vedoucího kurzu. Všichni už se radši vyvalili z pokojů a proudili do lyžárny. Už v 8:42 jsme byli všichni nastoupení a čekali na učitele.
"Máte štěstí. Doufám, že budete takhle dochvilní i nadále. Takže teď si párkrát vyšlapete a sjedete tamten kopeček a podle toho vás pak rozřadíme do družstev."
"Jako podle toho šlapání?" rýpl jsem si.
"Ne. Na základě vašich lyžařských dovedností. Snad jsem to vysvětlil dost jasně. Neříkal jsi náhodou dnes ráno u snídaně, že už jsi dospělý?"
"A nesetřel jste mě náhodou tím, že dospělý neznamená rozumný?" Tyhle hádky s učiteli mi chyběly.
"Koleduješ si, Stylesi."
"Došli jsme k vám, na koledu, milý přátelé..." začal jsem zpívat a všichni spolužáci už se svíjeli smíchy.
"To by stačilo Harolde. Všichni okamžitě na kopec a jeden po druhém budete jezdit. Allardová, vezměte si na starosti Stylese, ať zase nedělá kraviny," přikázal Isabell. Nevypadala zrovna nějak šťastně, že mě musí hlídat. A já jsem ji tu práci neměl v úmyslu nějak zlehčovat.
Vyšel jsem sotva 5 kroků a už nemůžu. Zastavil jsem se, abych se nadechl, zrovna u dětské lyžařské školičky. Byl tam nějaký chlap v modré bundě, na které měl napsané Ski School, v šedých oteplovácích, v šedé čepici s bambulkou a s černými lyžařskými brýlemi, a kolem něj spousta a spousta malých, průměrně tak čtyřletých dětí ve žlutých fosforových vestách. Kdyby se mi chtělo počítat, jakože absolutně nechce, bylo bych jich tam asi dvanáct.
"Tlapičky nahoru a zase dolů. A ještě jednou nahoru a dolů. Tak a teď se schováme do klubíčka, ať nás nikdo nevidí, pořádně se všichni schováme... a uděláme KUK!" Všechny děti se začali smát a i instruktorovi se na tváři rýsoval úsměv. Asi ho to bavilo. Dělat ze sebe veřejně debila a nechat malé usmrkané spratky, aby se mu smáli. Já bych na to neměl trpělivost. Hned bych je musel preventivně profackovat. Pak bychom si třeba rozuměli.
"A teď se pěkně chytíme za kolínka a pojedeme pěkně stromečkem dolů. Tak, pěkně za kolínka a jeďte za mnou. První oblouček, zatlačíme na pravé kolínko, nenene to je to druhé, správně, šikulky všichni. A teď zatlačíme na levé kolínko, to je zase to druhé, ano toto... Pozor Mi..." V tom mu jedno dítě spadlo. Musel jsem se zasmát.
"Harolde Edwarde Stylesi!" pištěla na mě zvrchu Isabell. Dobelhal jsem se za ní.
"Cos tam dělal? Obdivovals ho?" ukázala na toho instruktora, který právě utěšoval jednoho svého brečícího svěřence.
"Ani náhodou. Měl bych snad?"
"Ano měl. Je to úžasný člověk. Věnuje svůj volný čas dětem, které ani pořádně nezná..."
"To svědčí jenom o tom, že je to pěkný debil," skočil jsem jí do řeči. Svraštila obočí a škaredě se na mě podívala.
"Jsi vážně neskutečně namyšlený egoistický kretén," procedila mezi zuby a odvrátila se ode mě. Konečně dala pokoj.
Stále jsem sledoval toho instruktora. Ty děti ho asi opravdu milovali. V jednom kuse se k němu slítali, jako vosy a včely na cokoliv sladkého. Jednou ho dokonce shodili na zem. Já bych na ně zařval jestli jsou normální a co si to dovolují, ale ten bambulkáč se začal smát a obdarovávat děti pusinkama. Nechápu ho. Je to chudák. Měl se dobře narodit. Jako já. Pak by mohl pěkně sedět doma, s nohama nahoře, popíjet teplé kafíčko a nic nedělat...
"Harry jedeš!" křičeli na mě všichni už zespodu. Podíval jsem se kolem sebe. Opravdu jsem zbyl poslední.
Zhluboka jsem se nadechl a spustil se ze svahu dolů. Zkusil jsem zamachřit, ale krutě se mi to vymstilo. Najel jsem na kámen, zapackoval a rozplácl se jako lívanec, těsně u hranic lyžařské školičky. Pravděpodobně jsem stratil vědomí. Nic jsem neslyšel ani neviděl. Jen ticho a tmu. Právě tohle mě teď obklopovalo.
"Pane jste v pořádku?" Skláněl se nade mnou někdo, koho jsem asi neznal, když mi vykal. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl něco, z čeho jsem zase málem ztratil vědomí.
Skláněli se ke mě. Oči. Dvě nejkrásnější oči, co jsem kdy na celém světě viděl. Byli azurově modré jako lesní studánky s chladivou vodou, ale přesto zářili, jako by hluboko v nich byli ukryty plamínky ohně. A byli tak čisté a upřímné...
Jenže tentokrát to nebyl sen. Jedna jeho polovina se stala skutečností.
