"Dáte si něco?" zopakoval Modroočko už mírně nervózně otázku. Není divu. Koho by neznervózňovalo to, že na něj někdo z neznámých důvodů hledí jako na obrázek.
"Jo jasně. Promiň. Co jsi říkal?" Modrooký se nade mnou ušklíbl, protože si myslel, že si dělám srandu, ale já ho vážně nevnímal.
"Jestli si něco dáte," zopakoval již potřetí a použil trochu takové té intonace, jako když mluvíte na malé dítě a to vám nerozumí a jen se blbě tlemí.
"Jak jsem si asi mohl vybrat bez jídel-" V tom jsem si všiml jídelního lístku před sebou a tak jsem radši mlčel. Už tak si Modroočko musel myslet, že to nemám v hlavě v pořádku.
"Už jste si vybral?"
"Copak mi sakra musí všichni pořád vykat?" naštval jsem se.
"Tomu se říká slušnost," sykl odpověď můj modrooký společník. No teda vlastně já byl host v restauraci, kde on dělal číšníka. Ale vrtalo mi hlavou, proč mi dělal tenkrát na tom svahu prince na bílém koni. Počkej Stylesi, vážně PRINCE a ještě na BÍLÉM KONI? Nemáš horečku chudinko? A navíc to mohl být úplně někdo jiný. Ale ty oči...
"Dám si tohle," ukázal jsem na něco, o čem jsem vůbec neměl páru co je. Ale nechtěl jsem Modroočka dál štvát.
"Dobře," zapsal si.
"A co k pití?" vzhlédl ke mě těmi svými dokonalými kukadly.
"Tohle!" ukázal jsem do nabídky, aniž bych se mu přestal dívat do očí. Podíval se, co jsem si to vlastně vybral.
"Vážně chcete na pití kečup?" zeptal se mě pobaveně. Trošku jsem zrudl.
"Hm... tak to asi ne. Dej mi malé pivo," vycenil jsem na něj zoubky. Chvíli se na mé perličky zaujatě díval, ale pak si nervózně poupravil brýle na nose a odešel. Byl tak strašně roztomilý. Harolde! Právě si řekl o klukovi, že je roztomilý. Není ti teplo? Nepotřebuješ zchladit?
"Tak tady to je," postavil přede mě sklenici s nazlátlou tekutinou. Ihned jsem ji vzal do ruky a napil se. Poté si utřel hřbetem ruky pěnu a zjistil, že mě Modroočko sleduje.
"Potřebuješ něco?" otázal jsem se. Nevadilo mi, že na mě zírá. Počkat... vážně jsem právě řekl, že mi nevadí, že na mě zírá kluk? Chlap Harry! Poplach! Plochý hrudník a plný klín!
"Nenene. Já jenom...hm....už asi...ehm...půjdu," vysoukal ze sebe, otočil se a kráčel do kuchyně. Všiml jsem si jeho úchvatného pozadí. Hazz! Co to děláš? Právě přemýšlíš nad klučičí prdelí, pokud ti to ještě nedošlo.
Přemýšlel jsem, co se to se mnou vlastně děje. Vždycky jsem byl na holky. Idol všech dívčích srdcí. Ale s žádnou jsem si nikdy nedělal moc velkou hlavu. Líbila se mi, zeptal jsem se jí jestli se mnou nechce mluvit, ona přikývla, chodili jsme spolu a až nás to přestalo bavit, tak jsme se rozešli. Takhle to bylo pokaždé. Žádné city, nic. Ale to co zažívám, když se dívám na Modroočka nebo on na mě, když s ním mluvím nebo nad ním třeba jen přemýšlím... ten pocit je nepopsatelně... krásný!
"Tady je vaše jídlo pane, příbor a přeji dobrou chuť," pousmál se na mě předepisově nějaký číšník. Mrzelo mě, že nedošel Modroočko. Třeba nechtěl. A nebo mají moc hostů a on zrovna obsluhuje někoho jiného. Nakonec jsem se smířil s druhou možností, protože tu první bych asi nepřenesl přes srdce.
"D-děkuju," vykoktal jsem ze sebe a číšník odešel. Byl starý, hnusný a slizký a naprosto nesympatický. Fuj. Kde jen je můj Modoročko?
"Zaplatím!" zakřičel jsem důrazně, když jsem dojedl. Doufal jsem, že tentokrát dojde můj modrooký andílek, ale nedošel ani on, ani ten starý slizoun. Zaplatil jsem tedy a vyšel ven. Zkontroloval jsem hodiny a zjistil, že už je čas vrátit se zpátky.
"Stylesi, sakra kde jsi byl?" A sakra. Třída se vrátila dřív než jsem čekal.
"No kde asi. Celou dobu jsem tu pomáhal paní kuchařce," pousmál jsem se na něj, jako by se nic nestalo. Počkat. Vždyť ono se vlastně nic nestalo.
"Kde jsi byl ale právě teď se ptám," zdůraznil učitel.
"Vynášel jsem odpadky. Někdo tu špinavou práci dělat musí," vymyslel jsem pohotově odpověď, vítězně jsem se ušklíbl a odkráčel si to nahoru.
Celou dobu jejich oběda se po mě, díky bohu, nikdo nesháněl.
"Harolde, kdes byl?" přišli za mnou Ryan s Brianem.
"Však jste to slyšeli ne? Pomáhal jsem v kuchyni."
"No tak Hazz, nám přece můžeš říct kde jsi DOOPRAVDY byl," Brian obzvlášť zdůraznil slovo doopravdy.
"Nemůžu, protože jste horší než tetky na trhu. A navíc jsem byl vážně v kuchyni."
"Jo jasně. Víš jak moc jde poznat, že lžeš?" podíval se na mě Ryan.
"No to teda nevím. Jak?" zeptal jsem se ho.
"Moc."
"Aha," pokýval jsem hlavou.
"Nechápu jak ti to učitelé mohli sežrat to, žes byl vyhodit odpadky. Ty. Harold Edward Styles," odfrkl si pohrdavě Ryan.
"Drž. Už. Laskavě. Hubu!" zařval jsem na něj.
"No tak Harry, promiň. Já tě nechtěl urazit," začal se omlouvat Ryan.
"Ale urazil," lehl jsem si do postele a celý se přikryl peřinou.
