"Lou, zlatíčko, co se stalo? Jakto, že jsi nemocný?" nevěřil jsem. Vždyť ještě včera byl úplně zdravý.
"Asi jsem se špatně oblékl," zakašlal.
"Neboj se. To bude dobrý. Určitě se uzdravíš. A já ti pomůžu. Na to se můžeš spolehnout." Na Louiho tváři se objevil alespoň minimální úsměv. Ulevilo se mi.
"Harry?" uslyšel jsem jeho hlásek, když začala vřít voda na ten slíbený čaj.
"Hm?" zeptal jsem se, zatímco jsem vybíral nejvhodnější čaj pro nemocného. Nakonec jsem dal přednost heřmánkovému před malinovým.
"Víš... Jak začít? Nechci tě obtěžovat..."
"Věř lásko, že ty mě nikdy neobtěžuješ," ujistil jsem ho a zalil sáček čaje vařící vodou.
"Já... já nemůžu tu ležet v posteli. Musím pracovat. V restauraci, v horské službě, pomáhat na recepci a u vleku, no a odpoledne mi přijede Tommy..." začal se rozhodně vyhrabávat z postele. Rychle jsem k němu přiskočil.
"Nenenenene. Ty zůstaneš pěkně v posteli a uzdravíš se," políbil jsem ho na nos a šel se dál věnovat jeho čaji.
"Ale ty to nechápeš. Nikdo za mě mou práci dělat nebude." Lou z toho byl vážně smutný. A vypadal tak sladce a roztomile...
"Tak já jsem nikdo, jo?" dělal jsem naštvaného, ale dlouho jsem to nevydržel.
"Počkej Harry. Ty bys to vážně všechno vzal za mě?"
"Že se vůbec ptáš truhlíku. Pro tebe bych udělal všechno," přimíchal jsem mu do čaje dvě lžičky medu a přinesl mu hrneček.
"Tady máš čaj a až se vrátím, tak bude povinně vypitý!" Louis s úsměvem přikývl.
"Takže recepce, restaurace, horská služba, vlek a odpoledne Tommy?" ujistil jsem se. Sakra, je toho hodně. Já nejsem zvyklý tak moc pracovat. Vlastně nejsem zvyklý pracovat vůbec. Ale co bych pro svou lásku neudělal. Jen se divím, že jeho to baví dennodenně všechno dělat. Ale vlastně proč je mi to divné, když je to anděl?
"No možná ještě něco, podle toho kdo co bude potřebovat." Další práce? To už snad ne... ale fajn. Můj medvídek se přece musí uzdravit.
"Tak dobře lásko. Hlavně žádné blbosti. Přijdu si tě zkontrolovat," byli má poslední slova, než jsem opustil chaloupku.
Nikdy jsem nevěřil, že to budu muset říct, ale...
"Jde se pracovat," nadechl jsem se a pravou nohou vykročil vstříc práci.
Čas snídaně už dávno pominul a čas oběda byl ještě daleko a tak jít pomáhat do restaurace mi přišlo zbytečné. Horská služba by asi zavolala, kdyby se něco dělo a na recepci byl ten Louiho kamarád. Takže zbývá už jen vlek. Pořádně jsem se zachumlal do svého kabátu a mířil k jedné z lanovek.
"Co ty tady pohledáváš chlapče? Sem můžou jen zaměstnaní," zastavil mě chlap jak hora.
"Já jsem tu místo Louise Tomlinsona. Onemocněl a tak mě poprosil, jestli bych to nevzal za něj," vysvětlil jsem a dovtípil se, že tuhle větu neříkám dneska naposledy. V Horovi se najednou probudili city.
"Náš andílek Lou je nemocný? Chudinka maličký. Tak snad se brzo uzdraví. Jsi hodný, že mu pomáháš." Bylo krásné slyšet, jak tu mého miláčka mají všichni rádi.
"To nestojí za řeč. Tak co mám jít dělat?" poprosil jsem o přidělení práce.
"Běž támhle k pomě. Zrovna se tam nahrnuli malé děti co s tím neumí. Počkat. Doufám, že ty s pomou umíš?" ulekl se Hora.
"Jasně že jo. Máte mě za malé dítě?"
"Jasně že ne. A teď už běž. Rychle!" pobídl mě ke zrychlení mého pracovního tempa. Doběhl jsem zrovna když nějaké malé dítě zápasilo s turniketem.
"Ukaž. Já ti pomůžu," vzal jsem si od něj kartu a přiložil ji na správné místo. Turniket se rozsvítil zeleně a pustil dítě dovnitř.
"Vidíš? Je to lehké. Stačí když víš jak na to," mrkl jsem na něj a v druhé sekundě už mu podával pomu. Takhle to šlo prakticky celé dopoledne. Dětí naštěstí nebylo až nějak příliš moc a tak jsem většinu času jen postával opodál a nudil se.
"Můžeš jít. Joe tě teď vystřídá," poukázal Hora na, asi tak padesátiletého, chlapa.
"Jo fajn. Díky," mávnul jsem a vydal se na odchod.
"Jo a nezapomeň pozdravovat Louiho!" křikl za mnou ještě Hora.
Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Tak akorát, abych zkontroloval BooBeara a pádil pomáhat do restaurace. Přidal jsem do kroku.
"Ťuk, ťuk. Boudo, budko. Kdo v tobě přebývá?" zaklepal jsem na chaloupku. Když se nic neozývalo, došlo mi, že Loui třeba spí. Opatrně jsem pootevřel dveře a uviděl svou kytičku jak sedí na posteli a svýma studánkovýma očičkama skenuje jednu ze stěn.
"Už jsem tady lásko," snažil jsem se na sebe upoutat pozornost, ale marně. Stěna byla očividně zajímavější.
"Děje se něco miláčku?" přisedl jsem si k němu a položil mu ruku na rameno.
"Jé Harry. Ty už jsi tady? Vůbec jsem si tě nevšiml." Nechápu jak si mě nemohl nevšimnout, ale fajn.
"Pozdravuje tě Hora," sdělil jsem mu důležitě.
"Kdo prosím?" V tom mi došlo, že se Hora asi nejmenuje.
"Takový velký chlap u vleku...no prostě Hora," nemohl jsem si pomoct.
"Myslíš Ricka?" přemýšlel Louis.
"Já nevím jak se jmenuje. Prostě Hora," trval jsem si na svém.
"Už je ti líp?" změnil jsem téma.
"Trošku," pousmál se.
"Tak jo. Uvařím ti další čaj a letím do restaurace. Po dvanácté tam bude určitě narváno."
"A nezapomeň. Ve dvě přijede..."
"...Tommy," dořekl jsem za něj. Louis souhlasně přikývl. Vzal jsem si od něj prázdný hrneček a šel uvařit další čaj.
