"Zdar Harolde!!" přiběhli ke mě dvojčata Ryan a Brian. Na škole byli něco jako má pravá a levá ruka a já byl jejich 'king'. No jo. Staré, dobré, zlaté časy.
"Ryane, Briane, rád vás zase vidím. Jak se máte? Co děláte? Jak žijete? Co rodina?"
"Dobře. Vedoucí denní směny v obchoďáku. Spokojeně. Manželka Mary, tříletá dcera Jasmine, dvoutýdenní synáček Toby, fenka Yorkshirského teriéra Cherry a střední rodinný dům se zahradou na okraji ne moc velkého města," odpověděl Ryan, starší a ráznější, šílenější a potrhlejší z dvojčat, a jakmile zavřel pusu, otevřel tu svou Brian. Mladší než jeho bratr, ale za to vždy vyrovnanější, rozumnější a chytřejší.
"Taky dobře. Úspěšný soukromý podnikatel. Taky spokojeně.
Snoubenka Kate, za deset dní dcera Christina nebo syn Lukas, dvoupatrový podkrovní byt v Londýně s balkónem a výhledem na Temži a Tower Bridge ." Chvíli mi trvalo než jsem si jejich odpovědi přebral, ale měli se dobře. Práci měli oba slušnou a o rodině ani nemluvím. Na druhou stranu závazky jsou jen na potíž. Samotného mě nic netrápí.
"A kde jsou ostatní?" zeptal jsem se, když jsem široko daleko nikoho neviděl.
"Všichni už jsou uvnitř a čekají na tebe," ušklíbl se Brian.
"Ostatně jako vždycky," neodpustil si svou jedovatou poznámku Ryan. Vypláznul jsem na něj jazyk a nechal se odvést do společenské místnosti, kde se tenkrát odehrávali všechny schůzky a večerní zábava, jestli jsem si dobře pamatoval.
"Harry je tady!!" otočili se na mě všichni. S údivem jsem pozoroval tak moc změněné tváře svých bývalých spolužáků. Než jsem si je stačil všechny prohlédnout, vzala si slovo naše třídní.
"Jsem moc ráda, že jsme se tu mohli po těch deseti letech zase sejít. Doufám, že se vám tu bude líbit a že si to užijeme... a to je asi všechno co jsem chtěla říct. Předávám tedy slovo tady kolegům."
"Zaprvé jsem rád, že se tady po tak dlouhé době zase scházíme, ale zadruhé chci připomenout, že si stále pamatuju kdo tenkrát dělal bordel, neposlouchal naše rozkazy, odmlouval, držkoval, zmeškával, zanedbával, či jinak negativně upoutával naši pozornost," začal jeden z tělocvikářů. Druhý vzápětí pokračoval.
"Nemyslete si, že máte tentokrát nějaké výhody. Pravidla i režim zůstávají. Všechno je kruté, tvrdé, nemilosrdné a pevně dané. Jakékoliv porušení se spravedlivě trestá. Doufám, že nebudou žádné větší problémy, abychom vás nemuseli posílat domů. V 18:30, ani o minutu později, budete v jídelně připraveni na večeři. Rozuměno? Rozchod!" Všichni jsme se dusili smíchy. Věděli jsme, že si telocvikáři dělají jenom srandu, aby navodili atmosféru lyžáku před deseti lety. Už jsme si nepřipadali jako plnohodnotní dospělí. Je to jako kdybychom se přesunuli zpátky v čase.
"Ahoj Harry," zamrkala na mě, když jsme šli nahoru po schodech, Lisa. Nejhezčí holka z celé školy. No... a taky moje bývalá holka.
"Čau Lis," pousmál jsem se tak, aby byli vidět moje ďolíčky, protože jsem věděl, jak moc je miluje. Chvíli jsme tam jenom tak stáli, hypnotizovala mě svýma pěknýma modrýma očima, které mě vždycky tak okouzlovali. Ale tentokrát mi připadali obyčejné, jako každé jiné.
"Promiň, ale musím se jít vybalit," omluvil jsem se jí a zdrhl do pokoje. Nechtěl jsem tam s ní být.
"Co to bylo Harolde?" divil se Ryan.
"Co co bylo?" nechápal jsem.
"Tys odkopl Lisu?" upřesnil Brian.
"Neodkopl. Jen prostě nemám náladu se s ní bavit," sehnul jsem se ke kufru a začal si vytahovat jednotlivé kousky oblečení.
"Copak se stalo? Vy, kdysi nejkrásnější pár na škole... Už se ti Lis nelíbí?" Tahle Ryanova otázka mi vrtala hlavou. Kdysi se mi líbila, měl jsem ji rád. Ale nemiloval jsem ji. A přesně proto jsem se po ní, po odchodu ze školy, nijak nesháněl. Ale zdá se, že ona na mě nezapomněla.
"Nevíte jestli někoho má?" zeptal jsem se po chvilce přemýšlení. Ryan byl známý tím, že vždycky všechno o každém věděl.
"Takže ji pořád miluješ?" Blb. Pochopil to špatně. Doufal jsem, že Lisa bude někoho mít. Potom bych od ní měl třeba pokoj.
"To je jedno. No tak má nebo ne?" vyzvídal jsem dál.
"Myslím že ne. Nebo jsem alespoň nic neslyšel. Takže s největší pravděpodobností nikoho nemá." Mírný úsměv, který jsem měl na tváři, rychlostí blesku zmizel.
"Copak se děje brácho?" přidal se Brian.
"Se mnou nic ty blbe. Tady Harrymu blbnou hormony." Typický Ryan. Zase nechápe o co go. Lepší ho ignorovat.
"Ptal jsem se Harolda, tupče. No tak Harry, kámo, co se děje?" staral se, možná až moc přehnaně, Brian.
"Co by se mělo dít? Nic se neděje... A už mě laskavě nechte na pokoji. Oba!" práskl jsem dveřmi a lehl si na postel. Myslel jsem, že budu ještě dlouho vzhůru, ale blažený pocit spánku se dostavil téměř ihned.
Tu noc se mi zdál sen. Nebyl jako ty ostatní co obvykle mívám, byl něčím jiný. A to jsem ještě netušil, že mi změní celý život.
