Lyžák uběhl možná až děsivě rychle. Učitelé i spolužáci se divili, co se se mnou stalo. Byl jsem hodný, poslušný, neodmlouval jsem, plnil jsem rozkazy, nedělal problémy... absolutně jsem totiž učitele nevnímal. Byl jsem v jednom kuse myšlenkami na dovolené se svou láskou. Výcviky na svahu, snídaně, obědy a večeře jsem trpěl. Pokaždé jsem se nemohl dočkat, až se vypařím a uteču za svým Louim.
A tak se nějak stalo, že byl předposlední den výcviku a zítra se mělo jet domů. Já však měl jiné plány. Zůstat tu se svým Modroočkem. Ještě poslední odpolední výcvik...
"Stylesi, hele! To je ten instruktor!" strkala do mě Lisa. A opravdu. Stála tam má drahá polovička se svými příšerkami.
"Jmenuje se Louis!" oznámil jsem jí.
"Aha. A jak to pan Harry Sherlock Styles, prosím pěkně, zjistil?"
"Protože je to můj přítel," pousmál jsem se vítězně.
"Tvůj kamarád?" snažila se pochopit Lisa.
"Ne. Přítel!" Na slovo přítel jsem tentokrát kladl ještě větší důraz.
"Ty jsi gay?!" vykřikla Lisa. Bylo to asi hodně nahlas, protože se otočil i Lou.
"Láska je láska. Když choděj holky z holkama a kluci s klukama..." začal jsem zpívat. Lou se jen pousmál a obrátil se zpátky k dětem.
"Gayové jsou divní," konstatovala Lisa a odvrátila se od mě.
"Homofobe!" štěkl jsem po ní a vyplázl jazyk. Beztak jen záviděla, že jsem jí ukradl jejího ideálního manžela.
"Stylesi, Rollinsová! Okamžitě po sobě přestaňte štěkat. A jeďte za ostatníma na tu levou červenou sjezdovku. A hlavně rychle. Ať stihneme uspořádat ten závod." Kývli jsme na učitelova slova a sjeli dolů. Když jsme jeli kolem Louise, poslal mi vzdušnou pusinku. Jak já ho miluju.
"...no a tak vám všem moc děkuji, že jste přijeli a mohli jsme zde společně strávit úžasný týden," zakončila svůj loučící proslov učitelka. Všichni už byli po večeři a tak nezbývalo nic jiného, než odebrat se do pokojů a začít se pomalu ale jistě balit.
Já osobně jsem věci jen ledabyle naházel do kufru, protože jsem věděl, že zítra budu vybalovat znovu. Už jsem to měl naplánované. Ubytuju se v hotelu. Co nejblíž u mého Louiho. I když to mi připomíná, že vlastně nevím kde bydlí. To se musí napravit.
"Budeš mi chybět,kámo," objal mě Ryan a následně i Brian.
"Ale vždyť vy mě taky," objal jsem dvojčata a následně jsem si s nimi plácl jako tenkrát před deseti lety.
"Takže ty nikam nejedeš?" nevěřil stále Brian. Sice jsem mu to milionkrát vysvětloval-tím způsobem, že jsem tvrdil, že si jenom tak prodlužuju dovolenou-ale tak nikdo není dokonalý. Snad jen můj Lou. Ano. Ten dokonalý je.
"Tak se tu měj dobře. A nebudeš se tu nudit?" staral se znova Brian. Myslím, že s mou láskou se nudit nejde. Ale o ní, teda vlastně o něm, kluci neví.
"Tak snad se zase někdy uvidíme," zakončil loučící ceremoniál rázně Ryan. Za to jsem mu byl i vděčný. Už jsem se nemohl na svého Modroočka dočkat. Snad nepracuje.
---
"Dobrý den. Harry Styles. Chtěl bych se ubytovat," usmál jsem se na recepčního.
"Jednolůžkový pokoj bude stačit?"
"Bohatě. Ale je tam manželská postel?" V tom mi došlo jak to vyznělo.
"Víte, jsem zvyklý z domu," doplnil jsem.
"Zajisté. Budeme se snažit vyhovět všem vašim přáním. Uděláme vše co bude v našich silách. Na to se můžete spolehnout," slíbil mi recepční. Vypadal jako příjemný chlap. Třeba je to Louiho kamarád. Doufám, že jen kamarád.
"Tady máte klíče od pokoje číslo 17. Přeji příjemný pobyt," pousmál se tentokrát on a nasměroval mě k mému pokoji. Doslova jsem odhodil kufr za dveře a vydal se hledat svou lásku. Napadlo mě zeptat se v recepci.
"Prosím vás. Nevíte kde bych mohl najít Louise?"
"Louiho Tomlinsona?" Jak roztomilé příjmení moje láska má. Jestli je to teda on.
"Instruktor dětské lyžařské školičky..." začal doplňovat recepční, když jsem se k Louimu stále nehlásil.
"Ano, ano. To je přesně on," pousmál jsem se vítězoslavně, jako bych právě objevil Atlantidu.
"Já nevím. Lou může být teoreticky kdekoli. V kuchyni, v restauraci, někde na horské službě, u vleku, ale jedno vím stoprocentně. Děti teď neučí. Až odpoledne mu přijede Tommy."
"A jaktože pracuje... no... jak to říct... všude," dohrabal jsem se ke správnému slovíčku.
"Lou je tu něco jako náš anděl. Kde je ho potřeba, tam okamžitě a bez řečí letí pomoct. Je to úžasný člověk." Jak dobře se poslouchala chvála na člověka kterého z celého srdce miluju.
"Každý den po celý rok je tu pro nás, když ho potřebujeme," dodal recepční.
"Copak on nikdy nejezdí za rodinou?" divil jsem se. Třeba není rodině založený typ, ale když si vzpomenu jak se chová k dětem, ihned můžu první teorii zahodit.
"To je dlouhá historie. Myslím, že by nebyl rád, kdybych to říkal úplně cizímu člověku."
"Ale já nejsem cizí člověk!" protestoval jsem.
"A kdo teda jste? Louiho kamarád? Jsme nejlepší přátelé, ale nikdy se mi o nikom cizím, s kým by se kamarádil, nezmiňoval."
"To je jedno. Prostě mi ho zavolejte. Prosím." Recepční tedy zvedl mobil a vytočil pravděpodobně Louiho číslo.
"Ahoj Lou. Jsem na recepci a někdo se po tobě shání. Mám pocit, že Harry?" Asi mluvil o mém jménu, protože se nejistě otočil na mě. Kývl jsem.
"Jo, Harry se jmenuje. Ano, docela dost je vysoký. Kudrnaté vlasy... jo to sedí. Dobře. Tak já ti ho pošlu. Jasně. Čau," skončil recepční hovor.
"Je u sebe. Když vyjdete před hotel, vpravo je taková dřevěná chaloupka. Tam ho najdete," zasypal mě informacemi, dřív než jsem vůbec stačil otevřít pusu.
"Dobře. Díky," vyběhl jsem z hotelu a rychle do chaloupky. Nemohl jsem se na mého Modroočka dočkat.
Zaklepal jsem a ozvalo se slabé 'dále'. Vešel jsem a uviděl mého miláčka ležet v posteli.
"Lou, lásko, co se děje?"
"Jsem...nemocný," vydal ze sebe vyčerpaně.
"Neboj zlatíčko. Já se o tebe postarám. Chceš uvařit čaj? Chybí ti něco? Chceš natřepat polštář? Nebo cokoliv jiného? Neboj medvídku. Budu tu pro tebe."
