Skláněli se ke mě. Oči. Dvě nejkrásnější oči, které jsem kdy viděl. Byly modré jako studánky s chladivou vodou, ale přesto zářili, jako by hluboko v nich byli ukryty plamínky ohně. A byly tak čisté a upřímné...
Ucítil jsem poryv větru a uslyšel šum křídel. Měl jsem jasno. Ty oči patří andělovi.
"Ty... ty jsi můj anděl? Umřel jsem a dostal se do nebe? Ale já si to nezasloužím. Andílku, zaříď mi převoz do pekla. Já totiž patřím do kotle. Tolik hnusných věcí jsem udělal... Tak sakra pošleš mě do toho pekla hned a nebo si mám jít počkat na nádraží?" Nevěděl jsem, co říkám. Slova mi sama létala z pusy, aniž bych o nich přemýšlel.
"Asi se praštil víc, než jsme si mysleli," zachichotal se někdo.
"Vždycky jsem si představoval svého anděla strážného jako tebe. Jsi moc krásný," pousmál jsem se. Andílek zčervenal.
"Ale kde máš křídla?" všiml jsem si.
"Ale já nejsem anděl," zasmál se andílek. Zoubky mu svítili na míle daleko a příjemné teplo z jeho očí mu zářilo až do mé duše. Sedl jsem si a rozhlédl se kolem sebe. Nepoznával jsem to tady. Zaměřil jsem se na anděla. Počkejte! Vždyť to je Modroočko!!
"Kde to jsem?" zeptal jsem se nejistě.
"Na chatě horské služby. 'Boural' jsi na černé sjezdovce. Ale myslím, že nic vážného to nebude. Ale tvůj kamarád je na tom hůř."
"To není můj kamarád," seznámil jsem ho s pravdou.
"Aha. Tak to je tak trochu trapas. Každopádně, má nalomenou nohu, zlomenou ruku, taky dvě zlomená žebra no a taky kompletně dolámané lyže."
"Dobře mu tak. Neměl si začínat," zamumlal jsem, ale asi mě slyšel.
"Co jsi říkal Harry?"
"Nic, nic... Počkat. Odkud znáš moje jméno?" Byl jsem si téměř stoprocentně jistý, že Modroočkovi jsem neříkal jak se jmenuju.
"Prostě znám," pousmál se. Byl tak strašně krásný. Až tak, že nemohl být skutečný. Jeho zvonivý smích a úsměv... ten úsměv. Já už ho někde viděl.
"A jak se jmenuješ?" vyzvídal jsem.
"Louis." No jasně. To jsem přece věděl z recepce.
"Kde vlastně pracuješ? Tady na horské službě?" Docela by mě odpověď zajímala.
"Taky. Tady, v hotelu, v restauraci, ve středisku... zkrátka kde je potřeba."
"Jsi vážně anděl. Jak tělem, tak i duší," rozplýval jsem se nad jeho vnitřní i vnější krásou.
"Neříkej to Harry. Ne když to není pravda," červenal se jako jablíčko.
"Je. Jsi to nejúžasnější stvoření, co po téhle planetě chodí."
"Harry!"
"Lou..." šeptl jsem roztouženě a vstal z postele, v které jsem se před tím probudil.
Stál jsem naproti něj. Byl o tolik menší. Připadalo mi to roztomilé. Byl tak strašně nádherný. Jako rubín, safír a ten nejnabroušenější a nejzářivější diamant na světě. A možná ještě víc.
"Harry?" zeptal se nejistě Modroočko. Teda vlastně Louis. Znervózňovalo ho to. Poznal jsem to. Ale přesto byl pořád nádherný a neodolatelný. Jak jen to dělal. Třeba to byla ta jeho andělská osobnost.
"Jsi anděl," trval jsem si na svém. Když už otevřel pusu, že začne protestovat, sklonil jsem se a lehce se otřel o jeho rty. Trochu jsem se odtáhl, abych viděl jeho reakci. Rty měl stále lehce pootevřené a v hlavě mu šrotovala kolečka a snažila se přijít na smysl téhle situace. Nakonec na to asi přišla, protože tentokrát to byl on, kdo se natáhl pro další polibek.
Ale tentokrát už naše rty zůstali spojené déle. Jazyky však byly stále schované ve své skrýši.
Byl to nádherný pocit. Líbal jsem jeho jemné rty a prsty bloudil v jeho oříškových vlasech. Stejně tak on. Namotával si mé kudrlinky na ukazováček, ale i přesto byli naše rty stále spojeny.
Nebyly to dravé polibky. Byli plné citu. Toho nejkrásnějšího citu na světě. Lásky. Nic takového jsem nikdy před tím nezažil. Bylo to nepopsatelně krásné. Ale není to brzo cítit něco tak silného? Každý pohyb našich rtů mě utvrzoval v tom že ne.
Protože pořád chudáček stál na špičkách, sklonil jsem se k němu, aby měl k mým rtům snadnější přístup. V následujícím polibku se děkovně usmál.
Byl jsem jako v nebi. Jako bych měl křídla a létal. Cítil jsem se volný, jako ptáček na obloze. Jako rybička v průzračné horské bystřince, jako krtek pod zemí.
Louis mě začal hladit po tváři. Jeho chladné ruce ochlazovali mé rozpálené tváře. Pohladil jsem ho po tváří a pak si něco uvědomil.
Rychle jsem se odtáhl. Louis se na mě zmateně díval. Přemýšlel, jestli třeba něco nepokazil.
Vyběhl jsem z chaty ven. Neměl jsem bundu a tak mi byla v horském podnebí krapet zima. Ale ignoroval jsem to. Potřeboval jsem si pročistit hlavu.
Líbilo se mi to. To ano. Byla to to nejkrásnější co jsem kdy zažil. Jenže co kdyby se mi to líbilo víc s instruktorem?
"Harry, pojď dovnitř. Nemáš bundu. Nachladíš se," přemlouval mě Louis. Stál na prahu a čekal, zda se umoudřím. Ale to jsem v plánu rozhodně neměl.
"Harry, no tak co stalo? Udělal jsem něco špatně?" vyšel za mnou ven. Vzal jsem ho za ruku a odvedl dovnitř do tepla, protože už jsem začínal vážně mrznout.
"No tak Harry, řekni. Co jsem pokazil?" zeptal se úzkostlivě, když jsme si sedli znova na tu postel.
"Ty nic," políbil jsem ho lehce na nos.
"A kde je teda problém?" nechápal Lou.
"Víš, asi miluju ještě někoho jiného."
"Aha," posmutněl Louis.
"Neboj se. Vyřeším si to. Už jen kvůli tobě. Ten polibek... bylo to to nejkrásnější co jsem kdy zažil. Děkuju ti. Takže ty pracuješ v horské službě, na recepci, v restauraci..." přeříkával jsem nahlas, jen abych změnil téma.
"Taky, taky a taky," řekl smutně. Očividně jsem mu nebyl lhostejný. Což mě na jednu stranu strašně těšilo, ale na tu druhou jsem ho nechtěl zklamat, když si vyberu instruktora. "Ale oficiálně jsem tu zaměstnaný jako instruktor lyžařské školičky." Při jeho slovech jsem vyskočil jsem z postele, jako by mě nic nebolelo.
"Cože jsi právě řekl? Instruktor lyžařské školičky? To jako že učíš malé děti lyžovat?" Louis zmateně kývl na znamení souhlasu.
"A jsi tu jediný instruktor?"
"Tenhle týden ano. Mark odjel za svojí nemocnou přítelkyní. Proč se ptáš?" Myslel jsem, že mě z té radosti trefí. Objal jsem Louiho tak pevně, že chudinka moje malinká ani dýchat nemohl.
"Harry. Dusíš mě!" vykoktal.
"Jo jasně, promiň." Trošku jsem povolil objetí. Ale stále jsem si ho držel, jako bych se bál, že mi ho někdo vezme.
"Miluju tě Lou," líbnul jsem ho do vlasů.
"Počkej Harry. Neříkal si náhodou ještě před chvílí, že asi miluješ někoho jiného a musíš si to vyřešit?" Mírně jsem se začervenal a řekl mu pravdu.
"Víš Loui, já se zamiloval do instruktora dětské lyžařské školičky." Chvilku přemýšlel, ale pak mu to konečně došlo.
"Takže do mě? Ach Harry. Já tě tak moc miluju. Úplně nejvíc na celém světě," políbil mě.
"Lžeš!" křikl jsem na něj ze srandy. Ale asi to chudák nepochopil, protože se roztomile zamračil.
"Jakto?" vydal ze sebe pisklavým ustrašeným hláskem.
"Nemůžeš mě milovat nejvíc na světě. Protože já tě miluju ještě víc," řekl jsem a pořádně ho políbil.
(ehm, psala jsem to když mi bylo třináct...co jsem si to tenkrát myslela o rychlosti zamilování-se je politováníhodné.. :D)
(ono celé je to dost naivní :D)
(ale i tak doufám, že se vám Mountain Love aspoň trošku líbí...i když už dneškem končí zima, takže tématicky to zas bude mimo :D)
