Minulosti neutečeš 2 → Dokončeno

Kapitola 14.

Letěli jsme přibližně hodinu a půl než jsme začali přistávat před bránou kde na nás čekal Demetri a Felix s Alexem za sebou. Byli jsme ještě metr nad zemí ale já už vyskočila z letadla a vběhla jsem jim do náruče. Jak moc se mi stýskalo!

"Nessie, ty jsi vyrostla, to není ani možné." zašeptali skoro zároveň. "Strašně se mi stýskalo." rozbrečela jsem se a oni si mě k sobě přitiskli. Cítila jsem se jako dřív, když jsem byla malá. Konečně jsem se dokázala odtáhnout.

"Pojď, Aro bude překvapen a ostatní ti zatím dají tvé věci do tvého pokoje. Jak jistě vidíš, válka už skončila. Jenom město se opravuje." začal vysvětloval Felix a najednou jsme stáli před bránou. "Můžu tu být chvíli s Alexem o samotě?" zeptala jsem se šeptem a oni přikývli. Rychle vběhli do síně a stejně rychle za sebou zase zabouchli.

"Alexi, je mi líto co se stalo s Jane." zašeptala jsem tišeji než před tím a vehnali se mi slzy do očí. "Mě také." objal mě a já ho také objala. Chvíli jsme takhle byli, než jsme se rozhodli vejít a vyrazit mému otci dech, jak se říká.

"Počkej, drž se za mnou a snaž se na co nejdelší dobu zadržet dech. Plus, vezmi si můj plášť, tvůj pach asi možná ještě nezapomněl." zašeptá s úsměvem a já udělám to co chtěl.

Alec otevřel bránu a se mnou skrytou v závěsu šel k otci který seděl na trůně a díval se do země. "Aro, máme tu neobvyklou návštěvu." začal Felix a Demetri Přitakal. Otec okamžitě zpozorněl. "O jakou návštěvu se jedná?" zeptá se. "No, vadit vám nebude." namítne Alec a o krok ustoupí do strany. Pomalu jsem si sundala kápi která mi zahalovala obličej a sledovala šokující pohled jak od otce tak i od strýčků.

"Nessie?" vydechne táta a okamžitě mě objímá. I já ho drtím ve svém pevném objetí. "Tati. Strašně se mi stýskalo." rozbrečím se do jeho pláště. "Já vím." zašeptal a pustil. Hned jsem přiběhla k Caiusovi a také ho objala. Hned po tom následoval Marcus.

"Nessie, ale kde se tu bereš? Měli jsme pro tebe poslat až za měsíc." řekne nachápavě táta.

"No, objevil se jeden kluk Johnny a my se do sebe zamilovali, jenže mě po tom podvedl s nějakou... no to si domyslíte. Byla jsem po tom úplně na dně a ještě k tomu jsem si vzpomněla po dloouuuhé době na Culleny ale především na Edwarda a jeho ztracenou dceru Shanon, tedy... myslím že se tak jmenuje. Byli příšerní a to už na mě bylo až moc. Proto jsem zavolala Demetrimu a ukecala ho aby pro mě poslal." vysvětlím a všichni pozorně poslouchali.

"Ano, dozvěděli jsme se o ní a chystali si jí předvolat, ale nevěděli jsme že je to jeho ztracená sestra." řekl táta. "No jo. Je strašná, málem mě zabila."

"Cože?!" vykřikli všichni.

"No co."

"A nic ti není?"

"Ne byl tam Carlisle a Esme."

"Dobře. Potom těm dvou budeme muset poděkovat."

"To ano. Ježíš! Jsem strašně unavená, nemohla bych jít do postele?" podívám se na tátu a on se na mě vřele usměje.

"To víš že ano, pojď. Hned přijdu."

"Ahoj." zamávám jim a jdu s tátou do našeho malého bytečku.

"Tati, už mě takhle nikam neposílej." obejmu ho. "Neboj se. Už je dobře." zašeptal mi do vlasů. Byla jsem tak unavená že jsem si ani nevšimla že jsem mu usnula v náručí.