Minulosti neutečeš 2 → Dokončeno

Kapitola 7.

Čím blíž jsem byla u jejich domu, tím víc jsem byla nervóznější a tím víc jsem litovala svého rozhodnutí. Chtěla jsem ale udělat něco co jsem měla udělat již dávno. No, dávno, včera nebo předevčírem. "Nessie!" obejme mě Jasper který k nám přiběhl a já se zasmála. "Ahoj. Nazdárek Alice!" Obejmu i Alici která se zdála chvíli překvapená ale to se hned změní a ona mě se smíchem obejme. "Tak si přece jenom přišla." vřele mě objala Esme a hned po ní Carlisle. Na Edwarda a Alessu se jenom usměju.

"Tak pojďme dovnitř." usměje se Carlisle a následuji je. Když se všichni posadili, já zůstala stát.

"No. Než bych si k vám sedla, chtěla bych něco říct. Je mi moc líto jak jsem se k vám chovala. Tohle jste si nezasloužili a mě to mrzí, všechno." řeknu. "Nessie." vstane Edward a jde ke mě. Obejme mě a já se nechám. Chvíli mi ale trvá než ho také obejmu. "Mrzí mě jak jsem se k tobě choval." usmál se potom a já vesele přikývla. Alessa se sice pousmála, ale vypadala stejně jako vždy.

Posadím se vezme Carlislea a poslouchám jejich smích a rozhovor.

Když se začne stmívat, zazvonil mi telefon a všichni utichli. Volal Demetri. Zvedla jsem se a šla více dál i když mě uslyší a zvednu to. "Deme? Co se děje?"

"Kontroluju, co by se stalo prcku?"

"Nech si to."

"Neremcej, a poslouchej."

"Já poslouchám."

"Fajn. Rumuni již ví o tvé existenci a nikdo neví co je napadne. Dávej si proto nadmíru pozor jasné? Nechceme o tebe přijít."

"J-jasně."

"Dobře. Já budu končit, měj se."

"Ahoj."

Vypnu telefon a podívám se na ostatní. "Tak jste slyšeli." ušklíbnu se. "Musí to tam být vážně strašný." řekne Edward a já přikývnu. "Půjdu." usměju se. "Dobře, ale opatrně." obejme mě Esme, ostatním zamávám a jdu domů.