Minulosti neutečeš 2 → Dokončeno

Kapitola 2.

(Renesmee)

...a dala jsem se vám do vysvětlování s kterým mimochodem končím." dokončím můj životní příběh od té chvíli co jsem se s nimi viděla a nic nevynechám. "Nessie..." začne Alessa ale já zavrčím a stoupnu si. "Pro tebe Renesmee a vy ostatní mi tak taky říkejte." řeknu a odkráčím pryč, pryč do vedlejšího pokoje. Všichni mě následují.

"Nessie, tedy, Renesmee. Nechtěli jsme tě naštvat. Prosím tě odpusť nás." řekne Emmett a já na něj jenom nechápavě koukám jako všichni ostatní. Emmett neměl v povaze mluvit vážně nebo rozumně rozhodovat. To patřilo k Jasperovi a Carlisleovi. "Co se stalo, stalo se a odpustit se vám snažím více jak čtyři roky. Teď běžte." zašeptám a všimnu si jak zaváhali než opustili dům a rozběhli se směrem k tomu jejich.

"To bude ještě sranda, že Jamesi?" podrbu mého miláčka na hlavě, položím ho na jeho stojánek s prolézačkami a domečkem a jdu do sklepa. Vytáhnu krabici s památky jako jsou fotky, suvenýry nebo knihami a všechno si začnu prohlížet, v čemž mě po hodině vyruší mobil. "Ahoj, Alecu! Stalo se něco?" usměju se pro sebe ale smích mě přejde ve chvíli kdy uslyším jeho zmučený hlas. "Ahoj, Nessie. Děje se toho poměrně hodně." řekne sklíčeně. "Alecu, nenapínej a mluv nebo tě přes telefon uškrtím" zavrčím na něj. "Jane nepřežila další útok." zašeptá nakonec a mě stečou slzy které se hromadí. "To ne." zašeptám. "Nessie, je mi to lí... Jasně Aro." nedopoví to "Budu muset jít zpátky. Drž se." skončí hovor a já se rozbrečím. Jane byla jako moje sestra.

Vyběhnu z baráku a vydám se nakraj lesa kam padnu a rozbrečím se. Lidé si mě nevšímali, ani nemohli, nebyla jsem vidět. Byla jsem skryta ve stínech. Byla jsem zoufalá a mé napůl živé a na půl mrtvé srdce pukalo bolestí a zoufalstvím které nikdy nebylo tak velké. Ani tehdy když jsem zjistila že musím odjet.

Ucítila jsem lehký závan a po pár vteřinách jsem si uvědomila že tu nejsem sama ale s někým za zády. "Renesmee co se stalo?" sedla si vedle mě Esme a já jsem se na ní s uslzenýma očima a poměrně zamračeným pohledem jsem se na ní podívala. "Jane nepřežila." zašeptám a ona s Carlisleem mě obejmou ale já je nechala. Oni pro mě byli vždycky mí druhý rodiče. "Moc nás to mrzí." zašeptal Carlisle a dal mi pusu do vlasů. "Říkejte mi Nessie." zašeptám jim a všimla jsem si jak se pousmáli a podívali se na sebe.

"Stmívá se, půjdu domů." zvedu se a oni mě napodobí. "Můžeme tě doprovodit?" zeptá se Alice. "Jo." odpovím stroze a rozejdu se ke mě do domu. "Jak je na tom Volttera?" zeptá se Carlisle. "Už lépe. Rumunů je čím dál méně a válka už není tak 'krvavá' jako na začátku. Zhruba za rok nebo za dva už bude konec." odpovím mu když si vzpomenu na rozhovor který jsem provedla s Arem. "Určitě máš radost." usmála se Esme.

"To mám, ale Jane mi bude chybět." utřu si slzu a vyběhnu pár schůdkům ke dveřím mého domu. "Zatím se mějte, pochybuji že se vidíme naposledy." usmála jsem se a vešla dovnitř kde jsem se sesypala a padla  na gauč kde jsem i usnula.