Minulosti neutečeš 2 → Dokončeno

Kapitola 11.

Volali za mnou ale nechala jsem je. Když jsem byla v půlce cesty, někdo mě zatáhl do auta a já vyděšeně vykřikla. "Emmette jak si to představuješ!" zakřičím na svého strýce a zavrčím. "Normálně. Klid, vše jde podle plánu, Jaspere dupni na plyn." rozkáže a já se podívám do zrcátka ze kterého mě pozoroval Jasper, který vážně dupnul na plyn.

"Proč mě k sakru unášíte?"

"My tě neunášíme."

"Jenom si tě půjčujeme."

"To je ještě horší."

Nikdo nic neřekl a potom mě vytáhli z auta. "Emmette, Jaspere proč jí táhnete?" zeptá se Esme která byla jediná v domě. "Protože za námi už vůbec nechodí." řekne okatě Emmett a posadí mě násilím do křesla. "Co vám vadí? Že jsem konečně šťastná?" zeptám se jich.

"Co je to za kluka?" zeptá se Jasper.

"Johnny Wans, přistěhoval se se svou rodinou sem z Hawaie, jeho rodiče pracují v nemocnici a jeho sestra chodí do školy, je malá." řeknu. "Třeba zná jeho rodiče Carlisle." řekne Esme.

"Hele, jeho matka teď do práce nechodí, jeho sestra Elisa vážně onemocněla a tak je s ní doma, jeho otec je proto i v noci v práci. Takže trošku brzděte a mě nechte žít vlastní život. Dokud můžu." řeknu a podívám se do stropu. "Připadám si jak u výslechu." zašeptám.

"Nessie, no tak holka buď taky někdy s námi." zaúpí Emmett. "Jo? A proč? Vy jste to beze mě vydrželi dost dlouho a já trpěla, teď si to můžete vyzkoušet, máte ale to štěstí že vy mě vidíte a není problém abyste za mnou v noci přišli." usměju se.

"Tak jestli to nic není, tak půjdu." vstanu. "Dobře." řeknou duo. "Ahoj." obejmu všechny a odejdu. Nikdo tu nebyl a tak jsem se domů rozběhla upíří rychlostí.

"Nazdárek Jamesi." pustím ho z klícky a nechám ho volně běhat po domě.

Když se chystám jít do mého pokoje, někdo zazvonil.  Položím tašku ke schodům a jdu otevřít. "Johnny?" pohlédla jsem do jeho skelných očí a uhnula jsem z cesty. Posadil se na gauč a začal vzlykat. "Johnny? Co se stalo?" sednu si k němu a obejmu ho. " Elisa zemřela, byl to smrtící virus, neznámí." rozbrečel se a já se k němu přidala.

Bylo mi strašně, když si vzpomenu na ten její obličejík, na ty její hlášky, a na ty naše společné chvíle. Sedíme tam dlouho až potom když se setmí si všimnu že jsme tu seděli téměř tři hodiny. "Zůstaň dnes tady, zavolej vašim, teď sám nepůjdeš." řeknu. "Ale..." "Žádné ale, Johnny, zavolej jim, napiš, nech jim vzkaz ale samotného tě nenechám jít." řeknu a jdu do kuchyně.

Chystala jsem se připravit večeři když mě zastavil. "Počkej, udělám to, rodiče to svolili." řekne potichu. "Uděláme si jídlo společně." řeknu a vydám hrnec. "Mrzí mě to" utřu si slzy a on mě obejme. "Mě taky, ale teď pojď. Mám hlad." uchechtne se a já s ním. Večeře nebyla moc extra, ale nám to stačilo. Když jsme se najedli, na řadu přišlo spaní.

"Asi nemáš pyžamo co?" "Ne, to jsem si s sebou nebral." napřed mě napadlo jít za Culleny, ale to jsem honem rychle zamítla. "Snad něco najdu v šatníku, počkej tady." řeknu a lidskou rychlostí se rozběhnu do šatny. Bylo štěstí že Johnny je hubený kluk a tak jsem mu dala jedno se svých dlouhých vytahaných triček a župan.

"Jestli budeš chtít i kalhoty tak řekni, myslím že by se tam nějaké také našli." hodila jsem mu oblečení ale on zakroutil hlavou. "V pohodě." mrkne na mě a já se rozesměju. "Dobrá, převlékni se a já jdu zavolat tátovi." odejdu z mého pokoje a jdu do obývacího pokoje.

"Tati?" zeptám se do telefonu. "Nessie? Stalo se něco?"

"Ne nic, hele, jak je na tom Volterra a co ostatní?"

"No... jo v pořádku Volterra už vypadá mnohem lépe."

"A ostatní."

"To necháme na jindy, každopádně Felix se na tebe už těší tak zatím."

"Tak to bylo rychlí hodím telefon na stůl. Přece nemohl někdo další zemřít, to nedovolím." zašeptám. "Ness? S kým to mluvíš? Zemřel někdo?" zeptá se od schodů Johnny. "Ne, promiň, sama se sebou a nikdo neumřel." usměju se na něj a on mi úsměv oplatí.

"Běž si lehnout a já se převleču. Zítra je..." "Státní svátek." "Supr, takže nebude vadit když nepřijdeme do školy. "A to až do pondělka?" "Vážně?" "Ředitelské volno a takové." "Aha." odejde nahoru a já se převleču do pyžama, vyběhnu schody a lehnu si vedle něj. "Kdy máš narozeniny?" zeptám se ho. "Proč se ptáš?"

"Jenom tak."

"Pozítří."

"Aha."

"A ty?"

"Za měsíc přesně."

Ticho. Usnul a já se mu nedivila, bylo toho na něj moc. Brzy jsem usnula také.