Minulosti neutečeš 2 → Dokončeno

Kapitola 3.

(Renesmee)

Vzbudilo mě zvonění telefonu a vyděšené prskání Jamese. "Jamesi, klid." zavrčím na něj ale když si přečtu jméno volajícího, rozzářím se. "Tati!" vykřiknu do telefonu a posadím se. "Zlatíčko, jak se máš. Alec ti včera řekl o Jane, ale dál jsme se ti už nedovolali." slyším tátův hlas. "No jo. Už to není tak hrozné ale dost o mě, co Volterra?" zeptám se a slyším pobavený smích. "Už je to lepší. Za rok, odhadujeme se budeš moct vrátit domů." i přes telefon jsem cítila jak se usmál. "Mám tě ráda." vzlyknu. "Já tebe taky. Už budu muset jít. Měj se hezky, zlatíčko." rozloučí se a už nic neslyším. Složila jsem obličej do dlaní a ještě chvíli vzlykala.

Probudilo mě až klepání na dveře. Zvednu se a jdu otevřít. "Ahoj." zašeptám a pohlédnu do tváře Esme. "Ahoj, Nessie. Nechceš s námi jít dnes na lov?" zeptá se přátelsky a já se pousměji. "Moc ráda, děkuji." řeknu a vidím jak přiběhl James a šplhá Esme která se jenom zasmála a pohladí ho. "Jak se ti daří?" zeptá se a já se jí podívám do očí. "Pojď dál." ustoupím ode dveří a sleduji její překvapený pohled ale nakonec jak usedá do křesla. Sedu si do druhého.

"Už dobře." zalžu. Nebyla to pravda. Užíralo mě to zevnitř a nedalo se s tím nic dělat. Včera jsem se pokoušela to potlačovat, ale dnes se to nedalo. Měla jsem naprosto prázdno. "Bude na lovu i ta... sakra!... Alessa?" zeptám se a při jejím jméně jemně zavrčím. "Ano." odpoví. "Nessie, jestli budeš kdykoli chtít, můžeš přijít." řekla a já přikývla. "Dobře." vydechnu. Další klepání. "Dále!" zvolám jemně a sleduji zbytek její rodiny jak vstupoval do mého domu. "Esme, nevěděli jsme že se tak dlouho u ní zdržíš." řekla Alessa a já na ní nebezpečně přimhouřila oči.

"Já si tvé jméno taky pamatuji a taky tě tím nazývám, tak to dělej i ty se mnou." zavrčím na ní. "Fajn, ale já si tvé jméno nepamatuji." pokrčí rameny a já mám sto chutí se na tu arogatní potvoru vrhnout. "Takhle o mé sestře nemysli." slyším Edwarda. "A víte vy co? Jestli chcete, klidně běžte vy dva pryč, já vás tady nechci vidět, jasné?!" zakřičím na ně a stoupnu si. "Renesmee, já to tak nemyslel." snaží se to zachránit Edward. "Stě pane." prsknu na něj.

"Ten lov platí a jestli už nic, můžete jít." řeknu a sleduju jak se postupně zvedají a odcházejí. Jenom Jasper zůstal. Cítil mé city. "Renesmee, cítím jak se ty cítíš. Mě věřit můžeš." usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. "Ale Edwardovi a té jeho rádoby dobré sestřičce ne." odpovím. "Ze začátku jsme Alessu neměli nikdo rád. Ani Alice. Postupem času se ale nezdála tak špatná. Vím ale že ty to cítíš jinak. Vidíš jak se na něj lepí a vadí ti že na jejím místě není Bella." řekne a já s mokrou tváří přikývnu. "Pojď sem." jde ke mě a já mu skočím do náruče.

"Promiň mi jak se chovám, ale já nemůžu. Tolik jste mi ublížili." zašeptám. "Já vím." odpověděl a po chvíli mě pustil. "Nikdo na tebe nebude spěchat. Ale většina z nás by si tě chtěla udobřit do té doby než se vrátíš do Volttery." rozcuchal mi vlasy. "A většina z té většiny si mě už udobřila." přikývnu a on se rozesmál. "Já vím. Esme, Carlisle, já." řekl a já přikývla. "Měj se." rozloučil se a rozběhl se pryč.