A tak jsem tady. Jdu po školní chodbě a všichni se na mě dívají. Někteří si i šeptají a já se je snažím nevnímat. Snažím se neexistovat. Ale u jedné osoby jsem to přerušila.
"Roro!" uslyšela jsem hlas, který se roznesl chodbou. Stephanie doběhla ke mě a uvěznila mě v pevném objetí. "Tak moc jsem se o tebe bála, když jsi zmizela." zašeptala mi do vlasů a já ucítila pocit viny, že jsem jí tu nechala.
"Omlouvám se." zamumlala jsem. "Odpustíš mi to?" koukla jsem se na ní.
"Jsi moje nejlepší kamarádka." usmála se. "Jasně, že ti to odpustím."
Po dlouhé době mi na rtech vykouzlila úsměv, který zmizel ale hned, když jsem spatřila Teddyho s klukama. Šli ke schodišti. To znamenalo, že musejí projít kolem nás. Steph to pochopila a objala mě okolo ramen. "Zvládneš to." zašeptala mi do ucha a já přikývla. Přitiskla jsem si učebnice ještě víc k tělu. Čím blíž se Teddy přibližoval, tím víc mi začalo bít srdce.
"Ahoj." pozdravil, když procházel. Ale to bylo všechno. Nic jiného neřekl a pokračoval v cestě. Otočila jsem se za ním.
"Ahoj.." zašeptala jsem, i když to už nemohl slyšet. Potom jsem se koukla na Steph. "Udělala jsem dobře, že ano?" zeptala jsem se. Steph se smutně usmála.
"To musíš vědět sama." řekla a potom mě vedle do učebny lektvarů. Celou dobu jsem měla v hlavě její slova.
Seděla jsem u obědu a dloubala do něho. Neměla jsem hlad a celkem mě rozrušovali pohledy ostatních. Seděla jsem u stolu Nebelvíru vedle Stephanie. Z druhé strany byla velké mezera. Nedivila jsem se, že vedle mě nikdo nechce sedět.
"Asi už půjud." špitla jsme k Steph, ale ona zakroutila hlavou.
"Ani náhodou! Počkáš na mě." Nemělo cenu jí odmlouvat. Nepustila by mě. Povzdechla jsem si a podívala se na pečené kuře na talíři. Ptala jsem se sama sebe, proč to kuře muselo umřít.. Kdyby jen existoval nějaký způsob jak ho oživit.
A najednou se toho odehrálo strašně moc. Velkou síní se roznesl výkřik a já se nechápavě rozhlídla. Místo pečeného kuře po stolech uháněli živé slepice. Podívala jsem se na svůj talíř, na kterém už nic nebylo.
"Tos byla ty?" zeptala se mě šeptem Stephanie a já pokrčila rameny. "Páni.." vydechla. Rozhlídla jsem se po síni a setkala se s Teddyho pohledem. Usmál se na mě a já mu úsměv vrátila.
'Potřebuju s tebou mluvit' poslala jsem mu myšlenku. Teddy přikývl a já se Stephanie radši rychle zmizela pryč se síně.
Sešli jsme se v astronomické věži, kde jsme měli klid. Chvíli jsem přešlapovala na místě a potom si povzdychla.
"Teddy.." začala jsem.
"Nic neříkej Roro, prosím.."
"Nech mě to říct. Jsem tak moc sobecká, protože tě tak moc miluju. A vím jak moc miluješ ty mě.. Ale já už dál nemůžu. Bojím se, že ti něco udělám. Je to kvůli mě.. Všechno je moje chyba." bylo těžké se na něho dívat.
"Proč mi to říkáš?" nakrabatil čelo a vypadal tak sladce.
"Ježiš je to tak těžký." prohrábla jsem si vlasy. "Vlastně ti chci říct, že tě nedokážu nechat jít. Vidím tě všude.. Ve snech.. Prostě všude."
"Takže..?"
"Miluju tě Lupine!" řekla jsem znovu. "Neměla bych tě milovat, ale já to chci. Dneska jsem si něco uvědomila.. To že jsem oživila ty kuřata mi stačilo na to, abych si uvědomila, že ve mě není jen zlo." zavřela jsem na pár sekund oči a když jsem je znovu otevřela, pokračovala jsem. "Nemůžu to kontrolovat.. A vlastně ani nechci. Pochopím, když mě nebudeš chtít. Taky bych nechtěla holku, která pořád odmítá.. A rozchází se s tebou. Ale věř mi, byla to chy-" nestihla jsem dokončit větu, protože Teddy uchopil můj obličej a spojil naše rty. Když se odtáhl usmíval se.
