"Hledal jsem tě." ozval se Teddy, když došel k naší lavičce.
"Tak si mě našel." řekla jsem bez citů.
"Roro musíš chodit na hodiny-" začal pomalu, ale já ho přerušila.
"Neříkej mi, co mám dělat!" stoupla jsem si naproti němu. "Na mého bratra někdo seslal kletbu! Mohli ho zabít! Nemusel tu být!"
"Roro-" začal znovu, ale já ho nemohla nechat mluvit, musela jsem to ze sebe dostat.
"A je mi jedno, že toho člověka zabiju! Chtěl zabít Scorpa! Mého Scorpa! Co je to sakra za člověka-" hlas se mi zlomil a vyšel ze mě vzlyk. Teddy mě objal a já mu omotala ruce kolem krku. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a sledovala Hagridův dům. "Nezvládám to.." zašeptala jsem. "Chci být silná, ale nejde to!"
"Jsem tady, Roro. A vždycky budu." zašeptal mi do vlasů.
"Ale proč? Jsem na tebe zlá, Teddy.. Odháním tě od sebe.." nechápavě jsem se na něho podívala.
"Protože tě miluju, Auroro." řekl a pohladil mě po tváři. "A nepřestanu tě milovat, i kdyby si chtěla."
"Polib mě." zašeptala jsem.
"Cože?" zeptal se překvapeně.
"Potřebu polibek." řekla jsem zřetelněji. Teddy přikývl a přitiskl rty na ty mé. V hlavě se mi honili všechny společné chvíle. Ale u jedné jsem se musela zastavit. Byla to vzpomínka na to, kdy mi poprvé řekl, že mě miluje. A já věděla, že ho pořád miluju. Ale nechci ho zklamat.. Položila jsem mu ruce na hruď a zatlačila. Teddy se odtáhl a zavrávoral.
"Omlouvám se.." zašeptala jsem.
"Za co?" zeptal se nechápavě. Vytáhla jsem hůlku. "Co to děláš?" Teddy ustoupil.
"Nemůžu ti nechat tuto vzpomínku.." natáhla jsem k němu hůlku a z oka mi vytekla první slza. "Obliviate." zašeptala jsem. Objevili se modré jiskřičky. Hned jak bylo po kouzle jsem se přemístila do komnaty. Věděla jsem, že musím chodit na přednášky, ale nemohla jsem. Musela jsem zmizet. Vytáhla jsem kufr a začala do něho skládat oblečení. Z očí mi tekli ty otravné slzy a nešli zahnat.
"Už ti došlo, že sem nepatříš?" ozvalo se za mnou.
"Vypadni." řekla jsem skrz zaťaté zuby.
"Víš, že jim dokážeš ublížit, že ano?" i když jsem na něho neviděla, věděla jsem, že se ušklíbl.
"Řekla jsem ať vypadneš!" vzala jsem do ruky lampu a hodila jí po něm. Ale než k němu doletěla byl pryč. Zapnula jsem kufr a zmenšila ho na obyčejnou kabelku. Potom jsem se rozhlídla po pokoji. A než jsem se nadála byla jsem pryč.
Zaťukala jsem na těžké dřevěné dveře a čekala, až mi příjde někdo otevřít. "Jdu tam!" ozval se známý hlas. Nečekala jsem dlouho a dveře se otevřeli.
"Auroro?" zeptala se překvapeně babička.
"Ahoj." zašeptala jsem a vrhla se jí do náruče. Babička mě stiskla a začala hladit po vlasech.
"Co se stalo?" zeptala se vyděšeně. Odtáhla jsem se od ní.
"Nemůžu tam být.." špitla jsem. "Nedokážu to. Můžu tu zůstat?"
"Samozřejmě, že ano. Pošlu do Bradavic dopis, ať tě na pár dnů omluví.. Ví to máma s tátou?"
"Ne." zakroutila jsem hlavou. "Šla jsem přímo sem." vysvětlila jsem. Babička mě pustila dovnitř.
"Kdo to je?" uslyšela jsem chraplavý hlas mého dědy, který se následně objevil ve velké hale. "Auroro co tu děláš?" zeptal se překvapeně. Od té doby, co jsem se narodila se chová prý úplně jinak. Všichni říkají, že já se Scorpem jsme ho změnili.
"Prostě nedokážu být v Bradavicích." řekla jsem. "Snad nevadí, že jsem přijela."
"Samozřejmě, že ne!" řekl a přišel mě obejmout. "A jinak si v pořádku?"
"Ano." zalhala jsem. Co jiného bych mu taky měla říct, že ano? Že na mě jde temnota.. To by znělo zvláštně.
"Musím dát vědět i tvým rodičům." ozvala se babička a spěchala do pracovny. Já šla zatím s dědou do obyvacího pokoje.
"Omlouvám se, že jsem sem přišla.. Ale opravdu to v bradavicích už nezvládám." řekla jsem.
"To nevadí." usmál se děda. "A jsi si jistá, že ti nic není? Vypadá jinak.."
Cítím se jinak- odpověděla jsem si v hlavě. Ale na dědu jsem se jen usmála a zakroutila hlavou. "Dědo můžu se tě na něco zeptat?" zašeptala jsem.
"Jistě."přikývl.
"Měl by si mě rád, i kdybych byla zlá?" zeptala jsem se. Děda se na mě překvapeně podíval a dlouho neodpovídal. Nakonec se usmál.
"Jistěže ano." řekl.
"Mám tě ráda." vzlykla jsem a objala ho.
"Já tebe taky." zašeptal mi do vlasů. Asi nechápal mé chování. Já bych ho taky nechápala.. "A všichni tu pro tebe vždycky budeme." dodal a dal mi do vlasů pusu.
"Já vím.." zašeptala jsem tak potichu, že ani nevím, jestli to slyšel.
