"Kde je?" uslyšela jsem hlas mámi, dřív než jsem stačila otevřít oči.
"Nahoře." odpověděla babička. Potom jsem slyšela jak jde po schodech. Otočila jsem se ke dveřím, které se otevřeli.
"Panebože Roro, jsi v pořádku?" zeptala se a šla mě obejmout.
"Nemůžu dýchat." zachraptěla jsem a máma se odtáhla. Zadívala se mi do tváře. "A ano jsem." řekla jsem.
"Proč ti nevěřím, zlato?" zašeptala máma a zadívala se na mě mýma očima. Pokrčila jsem rameny a radši uhnula pohledem.
"Mami..?"
"Ano?" pohladila mě po vlasech.
"Mám vás s tátou ráda." řekla jsem. "A vždycky budu.. Dobře?"
"My tě máme taky rádi, ať už se stane co se stane." máma mě znovu objala a mě se po tváři začali kutálet slzy.
Máma s tátou vyrazili do Bradavic, aby zkontrolovali Scorpa. Já jsem zůstala v sídle a právě teď se procházím po zahradě. Sedla jsem si na lavičku, kterou si sem dali máma s tátou. Nohy jsem si přitáhla k bradě.
"Vím, co ti možná pomůže?" ozvalo se zamnou a já měla na chvíli pocit, že je to Salazar. Ale když jsem se otočila, uviděla jsem jen dědu, který něco držel v ruce. "Zkus si psát deník.. Pomůže ti to uspořádat myšlenky.. Taky jsem to dělal." natáhl ke mě ruku s deníkem, který měl kožené hnědé desky.
"A pomohlo to?" zeptala jsem se.
"Trochu." usmál se a já si od něho vzala deník s brkem. "Nechám tě teď o samotě.." řekl a vydal se zpět do domu. Otevřela jsem deník na první straně a začala číst.
5.listopadu
Jsem u babičky a dědy. Myslela jsem, že tady se vše spraví. Ale pořád slyším ty hlasy. Snažím se je ignorovat a dokonce mi to jde. Ale vím, že zlo je stále uvnitř. Proto jsem taky odešla z Bradavic. Bála jem se, že ublížím Teddymu, Stephanie nebo Scorpovi. Jak bych potom mohla žít s pocitem, že jsem jim něco udělala?
Od nového školního roku se cítím jinak. Všechno je špatně a vidí to všichni okolo mě. O prázdnínách jsem byla ještě ta šťastná dívka, která se pořád usmívala. A teď?
Připadám si jako monstrum, které zachvíli všechny zabije. Už ani nevím kdo jsem.. Můžu vlastně rozhodovat o svém životě, nebo jsem prostě jen loutka, která musí poslouchat?
Brko dopsalo poslední slovo a já si oddychla. Děda měl pravdu.. Opravdu to trochu pomohlo. Vzpomněla jsem si na Teddyho a na to jak mě včera políbil. Na to jak jsem mu vzpomínku musela vymazat. Co asi teď dělá.. Chybím mu?
Zvedla jsem se z lavičky a vydala se do domu. Nebe se zatáhlo a vypadalo to, že bude pršet. Zamířila jsem rovnou k sobě do pokoje. Když jsem otevřela Lottie mi zrovna stlala postel. Lottie je domácí skřítek, ale je tu dobrovolně. Už od začátku jí babička dala hebvábný šátek, který pořád nosí u sebe.
"Dobrý den, slečno Auroro." řekla.
"Ahoj Lottie." usmála jsem se a položila deník na skříňku. "Jak se máš?" posadila jsem se do křesla.
"Velice dobře. Děkuji za optání." usmála se. "A jestli mě omluvíte.. Musím jít přichystat oběd." než jsem stačila mrknout byla pryč. Znovu jsem si lehla dopostele a usnula.
Probudila jsem se až na oběd. Někdo zaťukal na dveře mé ložnice. Posadila jsem se. "Dále!" křikla jsem. Dveře se otevřeli a vnich stála babička.
"Roro, drahoušku. Obleč se slušně. Čeká nás návštěva." než jsem se stačila zeptat, kdo příjde, byla pryč. Vylezla jsem z postele a vydala se ke svému kufru. Vytáhla jsem si černé šaty s dlouhým krajkovým rukávem. Oblíkla jsem si je a vlasy si dala do culíku. Nazula jsem si lodičky a vyšla z pokoje. Z předsíně se ozývali hlasy.
Na schodech jsem se zastvila a podívala se dolů. Babička se zrovna vítala s nějakou paní, vedle které stál kluk. No spíš mladý muž.
"Taky jí máme!" vyhrkl děda a ukázal na mě. "Naše sladké Auroro." pomalu jsem sešla schody. "Auroro toto jsou naši známí a jejich vnuk Evil." ukázal na kluka.
"Opravdu se jmenuješ zlo?" vypadlo ze mě, než jsem si to stačila uvědomit.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
