Paparazzi

Promiň

Vy: Kdo jsi a jak znáš moje číslo?

Skryté číslo: Já se ptal/a první

Vy: Když se koukneš do jakého koli bulváru tak to zjistíš. Tak kdo jsi?

Skryté číslo: Tak to jsem rád/a, nepřeju to tobě ani ty tvojí **** kámošce. Harry je můj. A pokud jde o to kdo jsem... Jsem tvoje noční můra. Udělám všechno pro to, aby jste s Harrym nebyli spolu. Už jsem i tak trochu udělal/a

Vy: To ty jsi poslala tu fotku?

Skryté číslo: Nejen to.

Vy: A co ještě?

Skryté číslo: Nepamatuješ jsi, když jsi byla v kómatu. A taky jsem prozradil/a tvoje a jméno ty tvý kámošky novinářům. A věř mi, že je to jen začátek.

Vy: To ti neprojde.

Skryté číslo: Ale projde. Ty to totiž nikomu neřekneš. Pokuď nechceš, aby se nestalo něco tvým blízkým.

Kdo to může být. A proč mi vyhrožuje. Co sem mu udělala. Vlastně jí, předpokládám že to bude holka.

@Izzy_Bella: Promiň. Spletla jsem se. Měla jsem si to nechat vysvětlit.

@Harry_Styles: Takže je vše v pohodě?

@Izzy_Bella: To bych se měla zeptat já tebe.

@Harry_Styles: Pozítří přijedeme do Los Angeles. Hned jak dorazíme chci tě vidět. Strašně mi chybíš.

@Izzy_Bella: Kde se sejdeme?

@Harry_Styles: Na vnitřním parkovišti letiště na nás bude čekat auto a pojedeme na hotel. Budeme tam v deset.

@Izzy_Bella: Dobře tak já tam přijdu.

Co když pocit, že mě někdo sleduje nebyl jen pocit a vážně mě někdo sledoval. Je možné, že vše co ten člověk řekl, že udělal doopravdy udělal. A nebo jenom využil situace a vymyslel si to. Co když je to, ale pravda. Čeho je ten člověk ještě schopný?

Ráno
Probudila jsem se. Robbie byl pryč. Byla jsem sama v tak velkém domě s obrovskou zahradou. Asi jsem paranoidní, ale z toho včerejška jsem strašně vynervovaná. Sedím na posteli a čtu si svou oblíbenou knihu, když v tom slyším ránu ze zdola. V hlavě se mi vybavily ty výhrůžky. Vzala jsem si Robbieho baseballku a šla potichu dolů. Sešla jsem schody a šla směrem do kuchyně. Všude po zemi byli střepy, někdo nebo něco rozbil okno. Chtěla jsem střepy uklidit než se vrátí Robbie, ale zakopla jsem o práh a spadla přímo do střepů. Měla jsem ruce i nohy celé od krve. Chtě jsem vstát, ale nešlo to, strašně to bolelo. V tom přišel Robbie. Začal se mě vyptávat co se stalo a pomáhál mi vstát. Některé střepy jsem měla zabodnuté hluboko do kůže, když jsem se je pokusila vyndat tak to strašně bolelo. Robbie mi pomohl, já si obvázala rány ze kterých tekla krev a pak jsme s Robbiem uklidili střepy.

Skryté číslo: Vyšlo to líp než jsem čekala!

Sakra co je tohle za člověka! Čeho je ještě schopný? Pořád na to myslím nemám v hlavě nic jiného.

Ráno
Za hodinu mám být na letišti. Je mi líto co se stalo, ale snad to bude z pohodě. Doufám, že až budeme zase všichni pohromadě tak se nám nic nestane a už nám nikdo nebude vyhrožovat.

Šla jsem pěšky na parkoviště. Pořád jsem se otáčela, abych zjistila jestli mě někdo nesleduje. Samozřejmě tam nikdo nebyl a lidé co mě potkávali si o mně mysleli Bůh ví co. Konečně jsem došla na to parkoviště. Nikdo tam nebyl, ani jedno auto, ani auto kluků. Bylo už deset a kluci pořád nikde. BUM!

Harry
Vystoupili jsme z letadla, které mělo trochu zpoždění. ,,Kluci kam jdete?" Zeptal jsem se kluků, protože jsem myslel, že máme jít na vnitřní parkoviště a ne ven. ,,Auto čeká venku." Řekl Niall. Neřekl jsem jim, že se potkám s Abbie, chci s ní být o samotě, alespoň chvíli. ,,Hele tam mi vemte kufry, já musím na WC." Řekl jsem. ,,Vždyť jsi byl asi před deseti minutami." Řekl Niall. ,,Jen ho nech. Asi to má bez Abbie v noci těžké." Řekl potichu Liam a všichni se zasmáli. Kdyby tohle udělali před třemi dny tak bych z toho byl asi hodně smutný, ale teď, když se s Abbie zase uvidíme tak sem se taky musel zasmát.

Vešel jsem na parkoviště. Slyšel jsem bouchnout dveře od auta a pak jsem spatřil i auto co dost rychle ujíždí. Nikdo jiný tam nebyl ani Abbie jsem neviděl. Musí tu být! ,,Abbie!?" Zařval jsem abych zjistil jestli tu je. Nic se neozvalo. Musí tu být, neustále jsem si opakoval v hlavě a procházel se po parkovišti, abych zjistil jestli se tu někde neschovává. Najednou mi někdo ze zadu skočil na záda a zakryl oči rukama. ,,Abbie!" Vykřikl jsem radostí. ,,Strašně si mi chyběla." Pokračoval jsem. ,,Ty mě taky a moc se ti omlouvám." Řekla a slezla ze mě. ,,Němusíš se omlouvat nebyla to tvoje vina." Řekl jsem. ,,Měla jsem si to nechat vysvětlit." Řekla smutně. ,,To nevadí." Řekl jsem, chytil ji za ruku a šli jsme k autu. ,,Ty kulháš?" Zeptal jsem se

Děkuji za všechny přečtení a vote a omlouvám se za chyby.