Hold On

1. Chapter - Take care of yourself

„To jsi nemohla zavolat, že jsi v pořádku?" prskla na mě moje kamarádka, sotva jsem vstoupila do nemocničního pokoje. Svoje kratší, světle hnědé vlasy po ramena měla momentálně v culíku a oříškové oči byly plné starostí. Rychle jsem za sebou zavřela dveře, abych nevzbudila ničí pozornost a šla pomalu k ní s provinilým výrazem ve tváři.

„Promiň, zapomněla jsem," sklopila jsem pohled k zemi. Chápala jsem, že je naštvaná, musela se o mě hrozně bát. Stačilo mi, když jsem jednou byla v nemocnici já a Cloe šla lovit sama. Málem jsem zešílela, když mi každých pět minut neposlala textovku, že je v pořádku.

„Zapomněla," zopakovala podrážděně, „a co, dostala si jí aspoň? Fakt se mi nelíbí, že chodíš lovit beze mě. Je to pěkně nebezpečný."

„Jo, dostala jsem jí akorát včas. Málem rozcupovala svoji mladší sestru," otřásla jsem se při té vzpomínce, „a je mi jedno, že se ti to nelíbí. Kdybych tu měla čekat, než se uzdravíš, tak by už bylo několik nevinných lidí po smrti."

„Já vím," pokusila se usmát, „už mi tu z toho všeho fakt hrabe. Nebudeš mi to věřit, ale chybí mi to, když nám jde někdo po krku. Rozhodně lepší, jak tu celej den ležet."

Pobaveně jsem se ušklíbla. „Cloe Taro Millerová, co ty jsi za člověka?"

„Lovkyně a tvoje nejlepší kamarádka," vyplázla na mě jazyk. „Jo, podej mi prosím laptop, na něco jsem narazila."

Vyslechla jsem její prosbu a ze stolku vzala malý laptop, který jsem jí následně položila na klín a otevřela, protože se jí to jen s jednou zdravou rukou dělalo špatně. Na klávesnici jsem vyťukala její heslo, jež znám už snad od doby, co tento laptop má a hned na mě vyskočilo otevřené okýnko internetu, kde se tkvěl nejnovější článek nějakých novin.

„V Portlandu nalezena tři zohyzdněná těla. Jedná se o sériového vraha?" přečetla jsem tázavě nadpis.

„No, přečti si to celý," vybídla mě Cloe.

Poslechla jsem ji a přečetla si celý článek, kde popisovali, jak těla našla po ohlášení policie, že nemají žádné podezřelé a postrádala velké množství krve.

„Co myslíš, upíři?" otočila si k sobě laptop Cloe, když jsem si článek dočetla.

„Nebo taky ne. Mohl to být jen nějaký magor," odvětila jsem.

„Magor, co pije nebo si uschovává něčí krev? Kdyby je nechal vykrvácet, tak by se tam všechna ta krev asi našla," řekla Cloe a s tím jsem musela souhlasit.

„Nesnáším ty krvežíznivý bestie," zavrčela jsem a Cloe jen souhlasně zamručela. Proč tak nesnáším upíry? No, mám k tomu zkrátka svoje důvody. 

„Tak co, mám tam zajet? Portland odsud není moc daleko," zeptala jsem se a už na mobilu hledala nejrychlejší trasu. „Za hodinu a půl jsem tam, ale asi bych někde zůstala a objednala si pokoj."

„Zatím to jenom omrkni, nežeň se je hned zabít. Píšou, že je to v nějakém skladě, mohlo to být třeba jejich hnízdo. Kdybych zjistila něco dalšího, zavolám ti," mrkla na mě a já si zastrčila mobil do kapsy od džínů.

„Ale nemám přesnou adresu, nějakých skladů tam může být desítky," povzdechla jsem si. Cloe se šibalsky usmála, takže mi hned bylo jasné, že to stačila dopátrat.

„Speciálně pro tebe jsem to už našla," podala mi malý papírek, na kterém byla přesná adresa a přitom se vpíjela oříškovýma očima do těch mých.

„Díky," uculila jsem se a zastrčila si pramen blonďatých vlasů za ucho. Pomalu jsem se dala na odchod, ale Cloe na mě ještě stačila zavolat.