Hold On

7. Chapter - Enjoy your meal

„Jaký máte plán?" zeptala jsem se opřená o svoje Camaro a zaujatě sledovala, jak se rabují v kufru jejich Impaly. Ani jeden mi neodpovídal, a když jsem se chystala svoji otázku zopakovat, Dean vítězně nad hlavou zamával s jakýmsi kusem papíru, který jsem identifikovala jako mapu. Jakmile ji rozložil na kapotě auta, zvědavě jsem se zvedla a šla se podívat, co tam hledají.

„Pojedeme do té márnice," odpověděl Dean, ale bylo mi jasné, že to směřuje k Samovi a ne ke mně. Přesto jsem se však vecpala do jeho zorného pole a snažila se z něj něco vydolovat.

„Není to odsud moc daleko. Měl by tam ještě někdo být, aby nás pustili dovnitř," prohlásil Sam, když zkontroloval čas na svých hodinkách.

„Márnice?" nechápala jsem.

„Jak jinak chceš zjistit, kdo je zabil? Musíme si být jistí, že to byli upíři," podivil se Dean, až mě lehce zarazilo, že na mě vůbec zareagoval. „Překvapuje mě, že dokážeš něco vyřešit, když všechno děláš legálně. Až na to zabíjení, samozřejmě," ušklíbl se.

„No," stáhla jsem obočí a pohled obrátila na neznámý bod v dáli. Vlastně, ne všechno s Cloe děláme tak úplně legálně. Oba dva si mé nejistoty všimli a potutelně se usmáli.

„Copak, takže nejsi tak nevinná?" založil si ruce na hrudi Sam. „Jen to řekni."

„Cloe se umí nabourat do různých systémů," namotala jsem si pramen blond vlasů na prst. „Ať už do záznamů policie, FBI a dalších, ale dělá to ona, ne já. Já to neumím."

„To vás nikdo nevyhledal podle IP adresy?" otázal se Dean a obdivuhodně pískl.

„Ne. Umí to zabezpečení tak dokonale obejít, takže vlastně vůbec nezjistí, že se jim někdo naboural do systému," prohlásila jsem. Měla bych být na svoji kamarádku pyšná, ale teď jsem se pomalu cítila taky jako kriminálník, což je vzhledem k tomu, že zabíjím, docela ironie.Pořád je to ovšem lepší a bezpečnější, než se vydávat za agenta.

Oba dva uznale kývli a pak mi Sam položil otázku: „Jak že se ta tvoje kamarádka jmenuje?"

„Cloe Millerová."

„A její rodiče teda taky loví?" pokračoval dál ve vyzvídání Sam a nejspíše si vzpomněl na náš rozhovor dnes ráno. Potěšilo mě, že opravdu poslouchal. Odpověděla jsem kývnutím hlavy. „Millerovi, říká ti to něco?" otočil se na svého bratra, který už skládal mapu a uklízel ji zpět do auta.

„Nevím," odvětil a v ruce si pohrával s malým, kapesním nožíkem. „Něco mi to ale říká."

„Můžu s vámi do té márnice?" odbočila jsem od tématu a upravila si límec své černé, kožené bundy. Sice se mi nelíbila představa, že bych tam měla jít a lhát, ale nechtěla jsem zůstat oproti nim pozadu.

„Jak tam chceš jít? Nemáš žádný odznak, dokonce ani ten falešný. Nepustí tě tam," mluvil dál Dean lehce povýšeným tónem. Sam se krátce zamyslel.

„Máš tu nějaké doklady?" zeptal se mě.

„Co myslíš? Občanku, řidičák, pas?" nechápala jsem, proč to po mě chce.

„Občanku, třeba. To je fuk," napřáhl ke mně ruku a já mu trochu s obavami dala do rukou peněženku, ve které byly moje veškeré doklady.

„Mohl bych zavolat jednomu našemu známému, aby ti zařídil takový falešný odznak, jako máme my," vytáhl koutky do úsměvu a zamával mi se svým odznakem před obličejem. „Ale dneska to už určitě nebude, takže do té márnice s námi nemůžeš. Každopádně, pokud s námi chceš teda na tomhle spolupracovat, bude se ti to hodit při výslechu a tak." Na jeho nabídku jsem přikývla, přestože něco uvnitř mě mi říkalo, že nedělám správně. Falešný odznak. Já snad zešílela.