Hold On

6. Chapter - What?!

Přestože jsem adresu zadala do svého mobilu přesně, poměrně dost dlouhou dobu jsem bloudila městem a každou chvíli mě navigace posílala někam jinam. Asi po hodině jsem nechala auto na parkovišti a rozhodla se k místu s mobilem v ruce dojít. Jakmile jsem v dálce zahlédla velký sklad u kraje řeky, vítězoslavně jsem se usmála a zrychlila krok, abych tam byla co nejdříve. Sotva jsem však došla trochu blíže, byla jsem nucena zastavit. Všude byla policie. Jo, to mě vlastně mohlo napadnout.

Zaraženě jsem stála uprostřed chodníku a zírala na policejní pásky u vchodu do skladu. Hlavou mi o sto šest šrotovaly nejrůznější nápady, jak se dostat co nejblíže, nebo jak zjistit nějaké informace. Po chvilce uvažování jsem se rozhodla jít mimoděk kolem a pak se jen někoho nenápadně zeptat, co se stalo. U policejního auta jsem si všimla nějakého muže, takže jsem si rozepnula svoji koženou bundu, stáhla béžové tričko s knoflíčky o něco níže a vlasy hodila dozadu. Ženské zbraně to jistí. Ladným krokem jsem k němu zamířila a snažila se nabudit dojem nic netušící osoby procházející kolem.

„Dobrý den," pozdravila jsem ho stylem alá bláznivé školačky, „prosím vás, co se tu stalo?"

Muž, značně obtloustlý s pupkem lezoucím přes pásek džínů, div mu košile s knoflíky nerupla, si popostrčil brýle na nose a usmál se při pohledu do mého výstřihu. Odolávala jsem nutkání otřást se znechucením, ale musela jsem to vydržet. Pro informace se musí trpět.

„Včera v noci tu někdo zabil tři lidi," odvětil.

„Ale to je hrozné," zahrála jsem zděšení a otevřela pusu dokořán, ačkoliv to nebylo nutné, protože do mého obličeje se za celou dobu ani jednou nepodíval. Naštvaně jsem si odkašlala a bundou si zakryla svoji hruď, tudíž se na mě policajt konečně podíval.

„Jo, to je," protřel si oči pod brýlemi.

„Nevíte náhodou jména těch obětí?" zeptala jsem se a muž jen svraštil obočí.

„Proč se na to ptáte?" probodl mě pohledem.

„Já jen-," chtěla jsem ze sebe vykoktat nějakou přesvědčivou odpověď, ale někdo mi položil ruku na rameno. Překvapeně jsem sebou trhla a přitom strčila do osoby, které ruka nejspíše patřila. Prudce jsem se otočila a k mému štěstí to nemohl být kdokoliv jiný, než Dean a Sam.

„Cože?!" vytřeštila jsem oči, nechápavě si je prohlížela a Dean si vychutnával moje zděšení. Oba dva na sobě měli černé obleky s bílou košilí a kravatou. Vypadali jako někdo od FBI, nebo tak nějak. Sam, který mi položil ruku na rameno a do kterého jsem následně vrazila, mě popostrčil stranou a já byla nucena stát bokem. Stále jsem nechápala, co tam dělají. A proč mají na sobě ty obleky?

„Zdravím, jsem agent Mark a tohle je můj kolega Steve," pohodil hlavou směrem k Samovi, nebo bych spíš měla říct Stevovi? „Jsme od FBI," dodal Dean, ehm, Mark, a oba dva naráz vytáhli z kapsy saka svůj odznak. „Máme pár otázek ohledně té včerejší vraždy tří lidí."

Zírala jsem na ně jak na blázny, nýbrž ani jeden z nich mi nevěnoval pozornost. Očima jsem těkala z jednoho na druhého a absolutně nechápala, co se dělo. Potřebuju vysvětlení a to nutně.

„Samozřejmě," přikývl policajt. „Jen se ptejte."

Dean se nadechl a už chtěl položit první otázku, když koutkem oka zavadil o mojí maličkost. Konečně si mě taky někdo všiml!

„Slečno, probíhá tu vyšetřování a byli bychom rádi, kdybyste opustila tento prostor," mrkl na mě a věnoval mi malý, nucený úsměv. Na okamžik jsem přivřela oči, jako bych mu nerozuměla. Dělá si ze mě srandu?