Hold On

15. Chapter - You lie

„Víš, že jsi strašně umíněná?" ušklíbl se Dean při cestě na danou adresu, kde se nacházela rodina, jež právě nejspíš oslavovala příchod své dcery domů po záhadném zmizení.

„Vím," usmála jsem se a zadívala se z okna předního sedadla Impaly na míhající se město. „Nejsi první ani poslední, kdo mi to říká."

Na okamžik jsem umlkla a přemýšlela, jak vyplnit prázdné ticho, které momentálně v autě nastalo. „A ty víš, že jsi hrozně arogantní, sebestředný, egoistický a Bůh ví, co všechno ještě?" neodpustila jsem si rýpavou poznámku.

Dean se na mě úkosem podíval a pak jen ukázal řadu bílých zubů, jelikož se musel sarkasticky zasmát. „Život lovce už je takovej, co se dá dělat."

„Já třeba nemám potřebu si furt dokazovat, že jsem v něčem lepší než ostatní," našpulila jsem rty a začala si hrát se zipem své kožené bundy.

„A ráda se pleteš do věcí, do kterých ti nic není, viď?" oplatil mi to trochu povýšeným tónem, ale mě se to popravdě vůbec nedotklo. Jo, je pravda, že ráda strkám nos do cizích věcí. Přesto jsem však neodpověděla, protáhla se a rozpřáhla ruce. Naprosto vědomě jsem mu přejela dlaní po strništi na tvářích, dokud se Dean nechápavě neodtáhl hlavou více k okénku na své straně.

„Zvykej si, Deane. Budeme teď spolu asi trávit dost času," zazubila jsem se a zpozorovala, že se už projíždíme ulicí, kde se dům onen rodiny nacházel.

Auto zastavilo před malým rodinným domkem s šedou střechou, cihlovým obložením a se zahrádkou vepředu, zdobící v létě pravděpodobně desítky barevných květů. Bylo ale příliš brzké jaro, takže zahrádka působila zchátrale a opuštěně. Dean mi šlechetně otevřel vrátka a nechal mě jít kamenným chodníkem, vedoucím přímo k vchodovým dveřím.

„Tyhle džíny nos častěji, máš v nich dobrej zadek," prohodil, když mě loudavou chůzí následoval až k prahu domu. S tichým odkašláním jsem stiskla zvonek, který se hlasitě rozezněl celým domem.

Dveře se otevřely. Stála v nich žena ve středním věku, už na první pohled unavená, s tak světlými blond vlasy, až připomínaly téměř bílou. Modrošedé oči jí těkaly mezi mnou a Deanem, dokud se poplašeně nerozhodla dveře znovu zavřít. Dean ale stačil do mezery strčit nohu, takže se dveře nedovřely a můj společník se marně snažil maskovat to, že ta rána do boku chodidla očividně dost bolela.

„Dobrý den, jsme od FBI," pousmála jsem se na ženu, když vyvedená z míry znovu otevřela dveře, nebo spíš neměla díky Deanově noze na výběr. „Slyšeli jsme, že vaše dcera, která se pohřešovala, se vrátila domů," na ty slova jsem vytáhla svůj odznak a Dean mě patřičně napodobil.

„Nevypadáte na agenty," promluvila chraplavým hlasem, prohlížející si nás od hlavy až k patě

„Měli jsme zrovna volno, ale tahle práce si moc nevybírá," rozzářil se Dean s jiskřičkami v očích, čímž ženu pravděpodobně oslnil, jelikož nás vpustila do malé předsíně.

„Pojďte za mnou, prosím," vyzvala nás otočená k nám zády a zmizela v průchodu do další místnosti. Uvnitř domu se vznášel zvláštní, jak starobylý vzduch a téměř vše bylo ze dřeva.

„Asi se jí líbíš," šťouchla jsem do něj pobaveně loktem a Dean po mě otráveně loupl zelenýma očima. Musela jsem uznat, že jeho oči nebyly to jediné, co se mi na něm líbilo. Nechala jsem ho, ať jde první a následovala ho s pohledem soustředěným na jeho pozadí. „Jen tak mimochodem, taky máš docela slušnej zadek."

„Díky, snažím se," otočil hlavu na boku, aby mě alespoň periferně zahlédl. Na okamžik jsem se ještě tiše zasmála, ale v obývacím pokoji jsem nasadila zcela vážný výraz pravé agentky. Žena nás vyzvala, abychom se posadili na kožený gauč a sama se uvelebila do křesla hned naproti nám.