Hold On

5. Chapter - Welcome to Portland

„Jak dlouho vůbec lovíte?" zeptala jsem se Sama asi v sedm ráno, zatímco jsem si protahovala ztuhlá záda na parkovišti. Dean nás tam nechal, protože prý potřeboval něco vyřídit a už byl asi přes hodinu pryč.

„Lovíme už docela dost dlouhou dobu," zamyslel se Sam a mnul si krk, „nevím, jak dlouho přesně. Ale Dean o tom všem věděl už odmala, pořád mě hlídal, i několik dnů, když táta odjel na lov." Tím mi taky zodpověděl otázku, kterou jsem mu chtěla položit jako další a to, kdo je k lovení přivedl.

„A co máma? Ta vás nehlídala?" zeptala jsem se docela překvapeně, protože kdo by nechával dva malé kluky samotné?

„Máma umřela, když mi bylo půl roku," odvětil a ve mně hrklo. Měla jsem sto chutí si nafackovat, lepší otázku už jsem fakt mít nemohla. „Uhořela. Nebo spíš, jeden démon ji nechal uhořet, když se ke mně snažil dostat. Táta nás naštěstí stačil dostat ven, ale celý náš dům shořel a od té doby jsme putovali po celých státech. Přespávali jsme v různých hotelech a tak. Nebylo to zrovna ideální dětství."

„Omlouvám se," řekla jsem provinile a dívala se na špičky svých bot.

„V pohodě," mírně se usmál a posadil se na obrubník. „A co ty? Co tvoje rodina říká na to, že lovíš?"

„Tátu zabili upíři, máma dostala infarkt a bratr spáchal sebevraždu, když ho posedl démon," stiskla jsem k sobě rty.

„To mě vážně mrzí," hlesl Sam. „Já ztratil mámu i tátu, ale pořád mám alespoň Deana. Bez něj bych už byl dávno mrtvý."

„Určitě ne, jsi skvělý lovec," pokusila jsem se ho povzbudit.

„Ne, fakt. Vím to," nechal konec věty znít do ztracena, jakoby o něčem nechtěl mluvit. „Jsem rád, že ho mám. Jsme ochotní pro sebe navzájem udělat cokoliv."

„Tak to máš úžasného bratra," přitakala jsem s úsměvem. Já sice se svým bratrem vycházela, ale nikdy to nebylo až tak silné sourozenecké pouto. Navíc, než ho posedl ten démon, což jsem v té době nevěděla a dozvěděla jsem se to až po smrti otce, byl velmi zvláštní a uzavíral se do sebe. Chtěla jsem mu z toho pomoct, ale odmítal mě.

„Jo, to mám," usmál se. „A jak si se k tomu ty dostala? Tvůj táta lovil?"

„Ne. Když mi umřeli oba rodiče, měla jsem jít do děcáku, ale ujali se mě rodiče kamarádky Cloe. Celá jejich rodina lovila a protože se mě upíři pokusili zabít, stejně jako mého otce, zasvětili mě do toho všeho, abych se dokázala ubránit. Lovíme s Cloe společně, akorát teď zrovna leží v nemocnici se zlomenou rukou a nohou," tiše jsem se zasmála. „Sice si to nepřeje, ale lovím momentálně sama."

„Jo, to mi něco připomíná," rozesmál se Sam. V tu chvíli se ozvalo troubení a na parkoviště přijel Dean v Impale vysmátý od ucha k uchu.

„Nasedejte, jedeme," zavelel a bez odmlouvání jsme nastoupili. Vraceli jsme se tou samou cestou směrem k onomu úseku.

„Co že jsi tak vysmátej?" otázal se Sam Deana.

„Však ono uvidíš," odpověděl. „Jinak Zoey?"

„Hm?" nahnula jsem se dopředu, abych ho lépe slyšela.

„Tvoje auto je v pořádku, až na to sklo, samozřejmě. Chtěl jsem ho odtáhnout pryč, ale nakonec jsem naznal, že bude lepší, když zůstane v tom úseku, kde teď nikdo jezdit nebude, než když bude někde na veřejném prostranství."

„Aspoň, že tak," oddychla jsem si a při vzpomínce na moje milované černé Camaro jsem se musela samolibě usmát.

Zanedlouho už jsme přijížděli ke křižovatce, kde jsme se jen před pár hodinami málem překlopili na bok. Hned mě do očí udeřila výstražná cedule uprostřed silnice, vedoucí tím vražedným úsekem a s potlačeným smíchem jsem se zeptala: „Zákaz vjezdu? Vážně? Kde jsi ty cedule vzal?"