Hold On

17. Chapter - Shut up

Cítila jsem odporný zápach, ze kterého se mi div neobrátil žaludek a já tak nevyvrátila jídlo, které jsem si dala před naším výletem. Celé moje tělo zahaloval nepříjemný chlad, tudíž jsem se otřásla zimou. Postupně jsem po starém žebříku slézala dolů a snažila se nedívat pod sebe, do černočerné tmy, kde může číhat cokoliv, i když jen pár metrů pode mnou postupoval Dean a Sam nahoře celou naši výpravu do kanalizace uzavíral.

„Jsem dole," ozval se z tmy Dean, když nohama dopadl na pevnou zem. Ulevilo se mi, že už brzy budu mít pevnou půdu pod nohama, ale díky tomu jsem přestávala dávat pozor a jakmile jsem nohu položila na další spodní příčku, podrážka boty mi podklouzla a já zůstala viset na žebříku pouze za jednu ruku.

„Zoey, jsi v pořádku?" zvolal Dean zespodu. Chytila jsem se i druhou rukou a nohama vyhledávala příčku, na kterou bych si mohla stoupnout.

„Jo, uklouzlo mi to," odpověděla jsem už s navrácenou jistotou. Opatrně jsem slezla několik posledních metrů a vděčně doskočila na zem. Nenáviděla jsem lezení po jakémkoliv žebříku.

„Smrdí to tu pěkně," nakrčila jsem nos a litovala, že jsem si nevzala nějakou roušku přes obličej.

„Kudy teď?" slezl z žebříku Sam a posvítil nám s Deanem baterkou přímo do obličeje, tudíž jsme na okamžik oba oslepli.

„Jdi s tím do háje," prskla jsem a zakryla si dlaní oči. Dean vytáhl z bundy plánek kanalizace, který sehnal neznámo kde a rozložil ho. Sam namířil kužel světla na kus papíru se změtí chodeb a nahnul se přes moje rameno, ačkoliv to nebylo nutné, protože byl minimálně o dvě hlavy vyšší, jak já.

„Teď jsme tady," ukázal Dean na jeden z vchodů na plánku. „Můžeme jít rovně," zadíval se před sebe do prázdného prostoru, „doleva anebo doprava. Takže navrhuju, abychom se rozdělili."

„Blázníš?" vyjekla jsem. „Tady sama nebudu chodit ani omylem." Nevadilo mi chodit a lovit o samotě. Ale bála jsem se, že se tu ztratím, protože chodby kanalizace byly značně rozsáhlé a spletité.

„Co pak? Bojíš se?" rýpl si Dean posměšně.

„Ne," odfrkla jsem si a vytrhla mu plánek z ruky. „Ale tohle si vezmu."

„Deane, a kde se potkáme? Nebo jak si dáme vědět, když je najdeme? Je to docela bludiště a není tu signál," zamával Deanovi před očima s mobilem v ruce Sam.

„Máte snad lepší nápad?" zamručel zlostně Dean. „Kdybychom zůstali spolu, budeme hledat celou noc a stejně nic nenajdeme. A když na ně narazíme, myslím si, že snad každý z nás dokáže vyřídit pár Ghoulů. Stačí je střelit do hlavy."

„Nevíme, kolik jich je," ozvala jsem se tentokrát já.

„Víte co? Jděte si vy dva srábotkové spolu a já půjdu sám," přísně si nás změřil pohledem a bez dalších slov se vydal rovně do tmy. „Sejdeme se tady anebo venku. Jinak volejte o pomoc!" zvolal povýšeným tónem, jakmile ho tma pohltila a už jsme ho nemohli zahlédnout.

„Pitomec," řekli jsme jednohlasně se Samem a bez dalších slov se vydali doprava. Oba jsme před sebe svítili baterkou a sem tam na mě ze zrezivělých trubek spadly kapky čehosi, co se vzdáleně podobalo vodě.

„To se Dean chová takhle běžně?" neodpustila jsem si poznámku k jeho prapodivnému chování.

„Většinou ne, ale v poslední době je nějakej divnej," svraštil čelo Sam. „Možná je to tebou," dodal.

„Mnou?" zopakovala jsem překvapeně.

Sam krátce přikývl a podíval se na mě z výšky, což mě trošku deprimovalo. „Řekl bych, že má pro tebe Dean slabost."