Hold On

8. Chapter - Can we talk with him?

Z hlídky jsme se vrátili asi v pět ráno a všichni jsme byli úplně mrtví, což bylo po celonočním bloudění po městě zcela pochopitelné. Nic podezřelého se nedělo a ani Sam nikoho neviděl motat se kolem skladiště. Jakmile jsem stála ve svém pokoji, padla jsem na postel a spala téměř do půl dvanácté. Vzbudilo mě až horlivé klepání na mé dveře. Unaveně jsem zívla, vstala monotónně z postele a napůl v polospánku kráčela ke dveřím. Klepání pro mě byla jako rána do hlavy, tudíž jsem jen zakřičela: „Už jdu!"

Skrze škvíru mezi ospalými víčky očí jsem odemkla a stačila včas zacouvat o krok dozadu, nebo by mě dveře udeřily do čela. Do pokoje vtrhl Dean, a aniž by se třeba omluvil, že mě málem omráčil, hnal se rovnou ke gauči. Zapomněl si tam svůj hamburger ze včerejška, nebo co?

„Co je?" zeptala jsem se rozespale a znovu zívla. Dean neodpověděl, jen popadl ovladač a zapnul televizi. Popošla jsem pár kroků dopředu, abych na televizi viděla. Akorát byly zprávy.

„Policie v Portlandu našla další dvě mrtvá těla. Není žádný podezřelý a podle způsobu vraždy se jedná o stejného pachatele," říkala reportérka v televizi.

„Něco jsme museli přehlídnout," vydal ze sebe a upřeně sledoval obrazovku. Já už zbytek neposlouchala a nechápavě pozvedla obočí.

„Portland je příliš velký na to, abychom mohli celé město hlídat," odpověděla jsem.

„Jo, to jo, ale já myslím nějaké stopy. Nejspíš nemají žádnou konkrétní skrýš a zabíjejí, kde se dá."

„A jak je chceš teda najít? Můžou být kdekoliv," rozhodila jsem rukama.

„Všem doporučujeme večer, kdy útoky probíhají, nevycházet a být ve střehu. Kdyby měl kdokoliv jakékoliv podezření, neváhejte kontaktovat místní policii," promluvil z televize zástupce šerifa.

„Taky se od včerejšího večera pohřešuje muž jménem Mark Baker, který se nevrátil domů a není možné jej kontaktovat," ujala se řeči opět reportérka a na obrazovce se objevila fotka hnědookého bruneta v dobré kondici. Následně Dean televizi vypnul a otočil hlavu směrem ke mně. Na moji předchozí otázku vůbec neodpověděl a očividně se k tomu ani nechystal. Asi ani on pořádně nevěděl, co dělat.

„Kde jsi vůbec byl?" zeptala jsem se, jelikož měl na sobě bundu.

„Vyzvednout ten tvůj průkaz," zvedl se z gauče a z kapsy od kalhot vytáhl malý černý obal, ve kterém tkvěl můj falešný průkaz a falešný odznak. Na průkazu byla moje fotka z občanky, akorát jsem na sobě měla jakýsi bílý límeček se sáčkem. Tady někdo umí s photoshopem.

„Speciální agentka Jane Morisson?" pousmála jsem se nad klikatým podpisem. Několikrát jsem si obal přendala z ruky do ruky a nechtělo se mi tomu příliš věřit, přičemž mě Dean jen pobaveně sledoval. Pak jakoby si na něco vzpomněl.

„Vydrž chvilku," potvrdil moji domněnku a zmizel ve dveřích. Zůstala jsem stát uprostřed pokoje a čekala, kdy se vrátí. Viděla jsem z okna, jak jde ke svému autu a něco z něj vytahuje, ale z mého pozorování mě vyrušil Sam.

„Asi nemáte moc ve slušnosti klepat, co?" rýpla jsem si lehce podrážděným hlasem, když se objevil vedle mě.

„Promiň, bylo otevřeno," pokrčil rameny. „Viděla jsi zprávy?"

„Jo. Vtrhl sem Dean a hned pustil televizi. Mrzí mě, že jsme ty lidi nezachránili," cítila jsem vinu a sklopila pohled k zemi na své bosé nohy. V tu chvíli mi teprve došlo, jak jsem asi musela vypadat.