Hold On

10. Chapter - Are you still angry?

Asi po hodině čekání konečně dorazil nějaký muž v uniformě, jemuž Dean nepřátelsky zaplatil pokutu a policajt mu s potěšeným úšklebkem na tváři sundal botičku z jeho milované Impaly. Ačkoliv jsme hned potom projížděli město křížem krážem, i těmi nejopuštěnějšími uličkami, nikde jsme na ně pochopitelně nenarazili. Dean byl na nás celou dobu naštvaný, a jelikož jsem Sama vytáhla na parket já a ne on, stáhla jsem vinu jen na sebe. Na motel jsme se vrátili asi v jednu hodinu ráno a Deanova nálada se nezlepšila ani trochu, ba dokonce to bylo spíš ještě horší.

Nemohla jsem však spát a rozhodla jsem se asi okolo třetí znovu vyrazit ven. A to z jednoho prostého důvodu – abych zajela do toho baru a zkusila o těch dvou něco zjistit. Doufala jsem, že alespoň částečně se na mě přestane Dean zlobit, když něco vykoumám. Trochu jsem se poupravila, oblékla do svého typického oblečení a šla na parkoviště ke svému Camaru, které na mě už věrně čekalo. Uvažovala jsem, že bych si vzala znovu ten falešný odznak a šla tam jako agentka FBI, ale přišlo mi to příliš nápadné. Navíc tam takhle jít ve tři hodiny ráno?

„Nojo, taky si mi chyběl," pohladila jsem své auto po volantu a palubní desce, přičemž jsem nastartovala a poslouchala spokojené vrnění motoru. „Kam se hrabe Impala."

K mému překvapení jsem si cestu k baru zapamatovala a zaparkovala o něco dál, než Dean, jelikož jsem o pokutu a botičku na svém autě opravdu nestála. Před klubem se vrávoravě motalo několik lidí, a když jsem procházela kolem nich, několik z nich na mě obdivuhodně písklo. Měla jsem sto chutí jim rozmlátit ksichty, ale držela jsem se na uzdě a nenápadně proklouzla dovnitř. Bylo tam už o hodně méně lidí, přesto se tu ale pár opilců stále našlo. Okamžitě jsem zamířila k baru, kde postával rozmrzelý a znuděný barman, jenž tu byl i o několik hodin dříve.

„Dáte si něco?" zeptal se, jakmile jsem se posadila na barovou židličku a přitom se snažila nevšímat si polonahých žen všude okolo. Pak si mě zkoumavě prohlédl. „Nebyla jste tu před pár hodinami?"

„Byla," přikývla jsem rozpačitě. „Potřebovala jsem se ale na něco zeptat." Barman mě vybídl, ať mluvím dál. „Neznáte tmavovlasou, vysokou, hubenou ženu? Byla tu dnes večer a později za ní přišel takový namakaný blonďák."

„Samozřejmě, že je znám," přivřel jedno oko, oddálil se a nedůvěřivě si mě prohlížel.

„Řeknete mi o nich něco? Jak se jmenují, jak často sem chodí?"

„Jsou to moji přátelé," založil si ruce na hrudi, „nebudu vám tu o nich nic vykládat."

Obrátila jsem oči v sloup a vytáhla z peněženky deseti dolarovku, kterou jsem plácla na pult a podstrčila mu ji pod ruku.

„Amelia Thomson a Nathan O'Neil," vzal si bankovku, kterou následně schoval ve své dlani. „Chodí sem každý večer a okolo desáté, půl jedenácté se vždy vytratí."

„Nevíte, kam chodí? Jestli se scházejí s někým dalším?" pokračovala jsem ve výslechu. Barman neodpověděl, tudíž jsem vytáhla další bankovku a s otráveným výrazem v obličeji mu ji znovu podstrčila.

„Nevím, kam chodí, ale scházejí se s dalšími asi šesti lidmi. Mají nějaký spolek, nebo něco takového," zamračil se. „Proč se na to vůbec ptáte? Jste od FBI?"

Tiše jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. „Ne, to ne."

„Tak proč? Dluží někomu peníze?"

„Ne. Je to taková osobní věc," vytáhla jsem koutky nahoru a mrkla.

„Mě se můžete svěřit, nebojte," oplatil mi mrknutí.

„Um, no," nadechla jsem se a snažila se vymyslet co nejpřesvědčivější lež, „já a můj přítel sháníme nějaký další pár na... No, však víte co. Chceme si nějak obohatit náš sexuální život a ti dva nám přišli jako dobrá volba."