Hold On

11. Chapter - Get lost!

Pomalu jsem přišla k sobě a i přes ukrutnou bolest jsem otevřela oči. Ležela jsem na betonové podlaze v bílé, ostře osvětlené místnosti, s rukama svázanými za zády a páskou přes pusu. Už podruhé za tenhle týden mě někdo omráčil a já se probudila neznámo kde s bolestí hlavy. Upřímně doufám, že se tohle nestane každodenní rutinou.

Posadila jsem se, sehnula hlavu ke kolenům a snažila se nějak odstranit z mé pusy lepící pásku, ale bohužel to nešlo. Deprimovalo mě, že nemůžu pronášet svoje sarkastické poznámky, díky kterým jsem si dodávala alespoň trochu odvahy. Rozhlédla jsem se kolem a kromě bílých stěn tu nic jiného nebylo. Naproti mě se nacházely dveře vypadající jako vyrobené z oceli s mřížovaným okýnkem. Neměla jsem se jak dostat ven. Překvapivě.

Snažila jsem se vytáhnout malý nožík, který jsem ukrývala u boty, ale byl pryč, stejně jako všechny ostatní zbraně. Docela mě děsila ta představa, že zatímco jsem byla mimo, tak mě museli ohrabávat do posledního milimetru těla, aby jim nic neuniklo. Seděla jsem na studené zemi a čekala, kdy se něco začne dít. Asi po půl hodině se za okýnkem ve dveřích s mřížemi mihla hlava nějaké ženy. Dveře se s hlasitým odemknutím otevřely a objevila se v nich žena se zrzavými vlasy ostříhanými nakrátko. Zvedla jsem se, ačkoliv s námahou, protože se svázanýma rukama za zády to příliš nešlo, jelikož jsem se cítila v sedě víc ohrožená. Žena se zlomyslně ušklíbla a nějaký černoch, který vystoupil zpoza rohu, za nějž jsem vidět nemohla, držel Deana. Celého potlučeného a podle všeho v bezvědomí.

„Vedeme ti kamaráda," usmála se na mě zrzka, popadla Deana se značnou námahou a odhodila ho od sebe do místnosti. Jeho bezvládné tělo na mě spadlo a jen tak tak jsem se dokázala udržet na nohou. Pomalu jsem se vrátila zpátky do dřepu, čímž jsem dostala na zem i Deana a ten se následně svalil obličejem na podlahu. Ruce měl taky svázané, ale na rozdíl ode mě neměl lepící pásku přes pusu, jenž by mu znemožňovala mluvit. Měl několik krvavých škrábanců po obličeji a sem tam nějaké fialové modřiny.

Nemohla jsem však dělat vůbec nic. S omluvným: „Sorry, Deane," v mé hlavě jsem ho botou přetočila na záda a opřela se o bílou zeď. Nezbývalo nic jiného, než čekat, dokud se Dean neprobere, nebo se nás ti upíři nepokusí zabít.

Po neznámě dlouhé době Dean z ničeho nic prudce otevřel oči, ale rychle je zase zavřel, jelikož ho oslnilo jasné světlo zářivek. Něco naštvaně zamručel a překulil se na břicho, přičemž opatrně otevřel jedno oko. Poté několikrát zamrkal a jeho zrak spočinul na mě. V tu chvíli jsem začala co nejvíce mručet přes lepící pásku, aby se mi ji pokusil sundat, protože mi to bylo opravdu nepříjemné a navíc jsem měla hlavu plnou otázek.

„Sakra," zavrčel Dean a posadil se. Pokusil se uvolnit provaz na svázaných rukou, zatímco jsem se mu já v duchu vysmívala, že jsem se pokoušela o to stejné a taky se mi to nepovedlo. Byl ke mně otočený obličejem a ve tváři se mu tvarovaly podivné grimasy, jak se snažil provaz uvolnit. Z ničeho nic se spokojeně usmál a dal volné paže před sebe. Nezmohla jsem se na nic víc než jen na nechápavé zavrtění hlavou. Když viděl, v jakém stavu se nacházím já, ještě více se škodlivě usmál a odhalil mi řadu bílých zubů.

„A to si říkáš lovec, jo?" neodpustil si rýpavou poznámku a zvedl se, aby mě konečně vysvobodil. Prsty přejel po mých zakrytých ústech a jízlivý úšklebek mu stále ne a ne zmizet z tváře. Pak konečky prstů zavadil o kraj pásky a rychle mi ji strhl. Okamžitě se ozvala štiplavá bolest v okolí pusy a bolestně jsem zakňučela.

„Proč ses nechal chytit? Jak se dostaneme ven? Kde je Sam?" spustila jsem hned jako kulomet.

„Hm, očividně si tu pásku přes pusu měla z dobrého důvodu," protočil očima a následně mi povolil provaz na rukou. „Takže prvně se zeptám já tebe. Proč si tam sakra lezla?!"