Hold On

12. Chapter - He's Angel

„Deane?" zvolala jsem do mobilu, když můj hovor přijal.

„Zoey?" ozvalo se jeho chraplavý hlas. „Jste v pořádku?"

„Jo, jsme v pohodě," musela jsem se sama pro sebe usmát při té představě, že o nás měl nejspíš strach, „sbalila jsem si věci a čekáme v autě před motelem. Je Sam v pořádku?"

„Akorát se vracíme z nemocnice," odvětil, „ztratil trochu krve, ale bude v pohodě. Je divný, že nám zachránily krk dvě holky, to většinou my zachraňujeme je."

„Zvykej si, ne všechny jsme tak bezbranný a neschopný, jak nás vidíš" zazubila jsem se, „jsme si teď vyrovnaní."

„Za co?" nechápal.

„Záchrana v tom lese," připomněla jsem mu a on chápavě zamručel.

„To nestálo za řeč. Za pár minut tam jsme," řekl, zavěsil a já se obrátila na svoji kamarádku na sedadle spolujezdce, která se právě zakusovala do obložené bagety.

„O můj Bože," řekla zasněně s plnou pusou, „konečně normální jídlo. Z toho v nemocnici se mi chtělo ustavičně zvracet."

„Náhodou ti to prospělo, alespoň jsi zhubla," prohodila jsem škádlivým tónem.

„Nojo, konečně šly ty špeky dolů," plácla se do svého plochého břicha. Samozřejmě jsem si dělala legraci, protože Cloe byla hubená jak špejle a kdyby pár kilo přibrala, vůbec by jí to neuškodilo. Přesto však měla pěknou postavu, za kterou by se nemusela stydět žádná celebrita.

Zanedlouho vedle nás zastavila černá Impala, ze které téměř okamžitě vyskákal Dean ve své hnědé rozepnuté bundě a Sam v o něco kratší, modré, s obvázaným zápěstím. I my jsme náležitě vystoupily a navzájem jsem je představila.

„Cloe, dlužíme ti všichni velký dík," shrnul to Sam, „bez tebe by nás tam už asi dávno sežrali."

„Mně neděkujte. To tomu divnýmu chlápkovi, který mě dostal ven z nemocnice a řekl mi, kde jste."

„Cože?" povytáhla jsem jedno obočí.

„Bude to znít šíleně, ale budete mi věřit, že se u mě v nemocničním pokoji zjevil nějaký chlap, jedním dotykem naprosto uzdravil moje už téměř srostlé zlomeniny, řekl mi, že budete nejspíš potřebovat pomoct, dotkl se mého čela a za pomocí bílé záře mě teleportoval sem, do Portlandu?"

Zatímco já na ní koukala jak na úplného blázna, Dean se Samem zpozorněli a okamžitě se začali ptát. „Měl tmavý vlasy, modrý oči a takovej děsivej pohled?" zeptal se Dean.

„A béžovej dlouhej kabát?" ptal se hned po něm Sam.

„Uhm, jo, asi jo," přikývla nejistě. „V pokoji byla tma, dostala jsem se sem do města zhruba před dvěma hodinami a měla jsem u sebe všechno potřebné pro boj."

„Castiel," vydechl Dean, „ten šmejd jeden zpropadenej."

„Kdo je sakra ten Castiel?!" vzpomněla jsem si na jméno, které Dean zmínil, když můj odznak vypadl na místě vraždy na zem.

„Něco jako náš kamarád, teda myslím," zamyslel se.

„Je to Anděl," doplnil ho Sam.

Jeho odpověď mě lehce zarazila. „Promiň Same, ale ty jsi nějak jinak... Jak to říct... Orientovaný?" nedalo mi to a trochu překvapeně jsem povytáhla obočí. 

Sam na mě chvíli nechápavě zíral, než mu asi došlo, na co narážím. Pak před sebe zděšeně natáhl ruce a hned se začal obhajovat.„Proboha ne, tak jsem to nemyslel. Castiel je opravdu Anděl. Jakože doslova. Stejně jako jsou Démoni, tak jsou i Andělé."