Roommates [Harry Styles]

// three //

Amy's pov

Ze svého pokoje jsem vyšla tak unavená a vyčerpaná. Potom, co jsem udělala denní rutinu jsem zamířila do kuchyně a ta byla k mému překvapení prázdná. Harry v nedohlednu. "Vypadá to na hezký den," usmívajíc se jsem si zamumlala pro sebe.

Myslela jsem, že Harry bude pryč celý den, což mě hned dělalo o něco šťastnější. Nebude mě obtěžovat nebo říkat věci, kvůli kterým by mi akorát tak vybouchly nervy.

Do sklenice jsem si nalila vodu a zatímco jsem pila, jsem se otočila k odchodu a hned toho začala litovat. Spatřila jsem Harryho stojícího přímo přede mnou. "Doprdele Harry, vyděsil jsi mě!" Zakřičela jsem na něj, vážně mě vyděsil. Myslela jsem, že jsem v bytě úplně sama, pak se ale zjevil Harry doslova odnikud. Neudělal ani sebemenší zvuk, aby mě upozornil, že stojí za mnou.

"Ty jsi na mě vychrstla vodu, rozbila sklenici a teď za to můžu já?" Zvedl obočí a já zeširoka otevřela oči nad tím, co řekl. Tohle všechno jsem stihla udělat jen během tři sekundy. Chtěla jsem se omluvit, ale všimla jsem si, že má na sobě jen šedé tepláky a jeho holá hruď postrádá triko.

"Zase si mě prohlížíš?"

"Zase porušuješ pravidla?" Svráštil čelo, přičemž udělal několik kroků blíž ke mně. Ustupovala jsem, dokud jsem nenarazila na pult. Oběma rukama se opřel o pult za mnou a naklonil se ke mně.

Na co jsi myslel, Stylesi?

"Ne, pravidlo číslo pět říká, neprocházet se tu jen v boxerkách nebo nahý. Vidíš snad moje boxerky? Ne. Vidíš snad můj p-"

"Hej!" Zastavila jsem ho a zamířila ukazováčkem na jeho nahou hruď, když mi došlo, co chtěl vlastně říct. Jen pokrčil rameny a mrkl. "Dobře, ale jsi bez trička, což znamená, že jsi napůl nahý." Udivil se, když jsem se nad svou námitkou pousmála.

"Fajn, ale žádná pravidla ohledně toho, že nesmím být napůl nahý jsme si neurčili." Zamračila jsem se, protože měl k tomu až moc dobré vysvětlení.

"A tenhle nepořádek si uklidíš." Tentokrát to byl on, kdo se zamračil a odtáhl se ode mě.

"Ne, vážně? Proč?"

"Protože jsi mě vyděsil, takže je to tvoje vina."

"Ani náhodou. Pravidlo číslo dvě říká, nedělat bordel nebo si to uk-" Harry svou větu nedokončil, protože jsem zabručela. Nechtěla jsem o tom už nic slyšet. Moje ráno bylo hezké, dokud on to všechno nezkazil.

Sehnula jsem se a sesbírala střepy ze země. Pokoušela jsem se dávat pozor, abych se žádným z nich neporanila, ale nešlo to, dokud jsem na sobě cítila jeho pohled. Rychle jsem se otočila k němu, abych ho sestřelila pohledem.

"Přestaň mi koukat na zadek." zasmál se.

"Ježiš promiň, je to těžké, když furt nosíš tyhle sexy kraťásky." Zatřásla jsem hlavou a vrátila pohled k podlaze, ale neubránila jsem se úsměvu.

Měla jsem to už skoro hotové, ale na vteřinu jsem přestala vnímat realitu a to zavinilo mé říznutí se. Tekla mi krev a byla to dost hluboká rána. Sykla jsem bolestí a zavřela oči. Když jsem je ale otevřela, našla jsem vedle sebe strachujícího se Harryho.

Proč mi pomáhal?

Proč se vlastně staral?

Tenkrát mi ublížil, tak proč se nestaral předtím, než se to mezi námi zkazilo?

Všechny tyhle otázky mi běhaly hlavou naráz. Harry se díval skrze mé oči jako bych tam vůbec nebyla a prostě zíral. Tak moc mi ty zelené oči chyběly, pořád jsem ale sama sobě lhala a popírala to. Najednou mě Harry vyrušil z přemítání, zvedl ze země a posadil na pult.

Nezměnil se, byl to pořád ten stejný starostlivý Harry. Staral se o ostatní víc než sám o sebe.

Harry's pov

"Hotovo," řekl jsem a šel si do umyvadla umýt ruce. Usušil jsem si je a usmál se na ní.

"Um, díky." Oplatila mi úsměv. To bylo dobré znamení. Konečně se za ty dva dny směje.

"Žádný problém." Amy chtěla seskočit dolů z pultu, ale položením mých rukou na její ramena jsem ji zastavil. "Ne, já to dodělám, ještě by sis zase něco udělala."

"Ne, to je v pohodě. Dodělám to a nic se mi nestane, neboj." Zatřásl jsem hlavou. "Není to nic hrozného, pořád se mi něco stává."

"Ne, Amy. Nech to být." Zavrtěla hlavou v nesouhlasu, ale já jí to nedovolil ani teď. Díky bohu, že to nebylo nic velkého. Nerad jsem ji viděl zraněnou, i když to byla jen maličkost. Vzdala to a poté, co jsem to douklidil seskočila dolů. Pohledem jsem obdivoval Amyinu krásu a sám sebe jsem se ptal, jestli by mi dala ještě jednu šanci.

Všechno tohle se mi honilo hlavou, ale nechtěl jsem se jí na to ptát. Nebyl ten správný čas. A taky jsem ji nechtěl nějak vyděsit.

"Tak..."

"Měl bych se jít převléknout, jdu ven." prohlásil jsem a Amy přikývla.

"Um, jo. Já taky." řekla.

"Dobře, řekl bych, že obličej si mýt nemusím, protože ty už jsi to udělala za mě." Amy se zasmála, když jsem se ušklíbl. Konečně jsem ji po dlouhé době viděl se znovu smát a usmívat. Nebyl jsem připravený přijímat záři jejího úsměvu nebo ji vidět protáčet oči, přinejmenším ne teď. Strašně rád jsem ji rozesmíval a ještě raději to poslouchal. Bylo to přesně tak laciné, jak to znělo, ale vždy mi to zlepšilo den.

"Jinak, omlouvám se za to," omluvila se a já usmívajíc se na ni pokrčil rameny. Pomalu jsem se rozešel, ale ona mě chytila za zápěstí. "Děkuju, Harry." Přikývl jsem a ona pustila mou ruku. Rozešel jsem se do svého pokoje, ale zastavil jsem své kroky, když jsem slyšel Amyin hlas znovu.

"Jsem ráda, že jsi se nezměnil." Napůl se usmála a odešla k sobě. Nechala mě tu úplně zmateného, už podruhé.